Lacmánkův blog

PF 2012

2011-12-29T13:46:00.003+01:00

Na návštěvě u indiánů v Peru

2011-12-29T13:33:00.004+01:00

V listopadu roku 2011 jsme se podívali se co je nového u indiánů v Peru. A je tam toho nového fakt hodně :-)

Fotografie a postřehy z celé třítýdenní expedice poctivě třídíme, až bude třídění hotovo, přibude zde odkaz ... :-)

Zatím jen ochutnávka...

A je vymalováno...

2011-08-21T10:05:00.008+02:00

Vymalovat byt to není nic jednoduchého... Vše se musí nejdříve dobře rozmyslet za pomoci nejmodernější počítačové techniky... No a nejlépe se přemýšlí na ... při tom... :-)

Když je vše řádně rozmysleno , tak už nezbývá nic jiného než namíchat Primalex (počítač radil přidat tam tři vejce pro zlepšení vlastností) ...

A hurá s ním na strop...
... A na zeď :-)

A než slunce zapadlo za devatero kuřimské hory, mohli jsme říct - A JE VYMALOVÁNO :-)

Děkujeme malovacím pomocníkům za pomoc :-)

Lac a Luc

Pohádka o tom, jak šel sádrokarton na strop

2011-07-28T22:07:00.004+02:00

Když hliníkové UD a CD profily vezmou do ruky dva šikovní sádrokartonáři...

... a třetí řeže čedičovou minerální vatu jako když sviští ...

... aby se vše mohlo připevnit na strop...

... a spolu s parotěsnou folií pak zaklopit sádrokartonovými deskami....

... tak jsou pak spolu sádra s kartonem šťastni na stropě :-) A jestli neumřeli tak tam žijí dodnes :-) Zazvonil zvonec a pohádky je konec :-)

Děkujeme všem pomocníkům, bez jejichž přičinění by sádra s kartonem ještě teď žila ve skladu stavebnin a ne u nás na stropě :-)

Lac a Luc

Elektrikářský kvíz

2011-07-24T21:12:00.011+02:00

Dnes je pro vás připraven malý elektrikářský kvíz :-)
Ten, kdo odpoví správně na všechny otázky obdrží sladkou odměnu :-)

1) Postřední drát na obrázku je:

a) CYKY-O 4*3,5 mm a vede k automatické pračce
b) CYKY-J 3*1,5 mm a vede ke světlům v chodbě
c) AYKY-J 2*1,5 mm a vede do rozvaděče

Na obrázku nížeje vidět zadrátování pro vypínač

a) schodišťový a křížový
b) doutnavkový a křížový se stmívačem
c) schodišťový a jednoduchý vypínač

Kolik metrů kabelů bylo nataženo v našem bytě:

a) více než 50 metrů
b) více než 80 metrů
c) více než 120 metrů

Rozvaděč na obrázku je:

a) krásný
b) úžasný
c) zapojený

Artefakt z původní elektroinstalace se na obrázku níže nachází:

a) vpravo
b) vlevo
c) uprostřed

PS - Děkujeme pomocníkům za to, že jsme mohli nejen tento kvíz ale i novou elektroinstalaci zrealizovat. Mockrát díííííííky :-)
Lac a Luc

Upeč třeba chleba, postav třeba zeď

2011-07-24T20:53:00.008+02:00

Recept na štukové omítky

Perlinkou zadělej rohy a praskliny pomocí zednického lepidla ...

Vymazej stěny pomocí dvou až tří kýblů penerace ...

Vraž tam čtyři až pět centimetrů itongu dle potřeby...

Vyhlaď všechno jádrovou omítkou...

No a pak už konečně.... jemně pocukruj štukem :-)

Před podáváním nech přes noc vyschnout, vynikne tak lépe struktura a vůně :-)
Dobrou chuť !!!

Sebevrah, svíčka nebo nová?

2011-06-14T22:45:00.010+02:00

Co dělat s elektřinou, která je 40 let stará?

a/nechat a používat
b/nechat a nepoužívat
c/ rekonstruovat

Protože nejsme sebevrazi (varianta a) ani nechceme svítit svíčkami (varianta b), zvolili jsme za c :-)
Takže - vydrážkovat drážky pro kabely a vysekat....

a ... odvrtat budoucí zásuvky a vypínače.

Ani dveře nezůstaly ušetřeny. Stará úzká železná futra musí pryč, místo nich budou obložky a širší dveře (časem....).

Veškeré práce samozřejmě jak jinak než s úsměvěm :-) (i když přiznejme si, trošku prašným.... ) Děkujeme moc a moc všem brigádníkům :-)

Lac a Luc

PS - Příště třeba o tom, jak jsme zjistili, že jak náš panelákový byt není panelový, nebo o tom jak vdechujeme nový život starým věcem :-)

Tak jsme se do toho pustili....

2011-06-07T19:54:00.003+02:00

Rekonstrukce, etapa první. Oškrabat omítky (několik vrstev různé barvy)...

... naplánovat kude kde a co ...

... poprosit o pomoc pár šikovných kamarádů...

... vybourat dveře, vydrážkovat novou elektřinu...

... tím to vše jen začíná :-)

Děkujeme všem kteří nám pomohli udělat takovouhle prima spoušť :-) Jsme za to moc vděční, protože teď už to půjde jen k lepšímu :-)

První noc v novém bytě....

2011-06-07T19:38:00.006+02:00

Mnozí to vědí, mnozí tuší, takže aby bylo jasno .... :

Máme za sebou první noc v novém bytě :-) 4.2.2011 jsme byli na prohlídce bytu 3+1 v Brně na Lesné, aby pak po téměř čtvrt roku běhání po úřadech a bankách19.4.2011 stali jeho majiteli :-)

Jedenácté patro, na kraji Čertovy rokle, výhled lepší než z leckteré rozhledny.... :-)

Děkujeme tímto všem pomocníkům, kteří nám pomohli se stěhováním aby pak za odměnu mohli spolu s námi zapít vše na majálese a strávit první noc v novém bytě :-) Původní majitelé nám zanechali spoustu věcí - například luxusní sadu 40 let starých hrnců, asi 3 tuny knížek, armádu molů, mírně nesplachující záchod, lupající topení ... Na nápravě všeho jsme usilovně zapracovali a už spřádáme plány na rekonstrukci. Okna, fasáda, střecha a výtahy už jsou nové, ale v bytě je toho pořád mooc původního, 44 let starého.... :-)

Lac + Luc

Vzpomínka na...Bombaj

2010-06-14T20:27:00.005+02:00

Fotím - tedy jsem, alespoň nějaká jistota,
co fotka to další okénko do filmu mého života.
Jsem celkem objektivní a nechodím oklikou,
všechno co se kolem děje snímám kvalitní optikou.

Fotím rychle, fotím s bleskem a než vzpomínku si vyvolám,
blýskám si na časy, které zrovna prožívám.
Spouští spouštím ten proces, dělám to i když vím,
že od přítomnosti minulost tím stisknutím odkrojím...

Únor 2009, Mumbai, Indie

Vietnamem od severu k jihu...

2010-05-31T22:17:00.003+02:00

... můžete zatím putovat alespoň na fotkách zveřejněných na Lucčiné webové fotogalerii :-)

http://picasaweb.google.com/LuckaJuklova/Vietnam20100415_0504#

Přibude časem....

2010-04-10T14:34:00.003+02:00

Stroze vyjmenuju články které na blogu snad někdy v budoucnu přibudou...

Indie - doposud napsán jeden článek, zbývající přibudou časem...
Turecko - doposud napsány 2 články, zbývající přibudou časem...
Paříž - doposud nic nenapsáno, přibude časem...

Ve čtvrtek 15.4. začíná expedice Vietnam 2010. Článek o ní jak jinak přibude časem.

Bílá bílá, komu by se nelíbila...

2010-02-08T20:40:00.008+01:00

Především pro kamarády, kteří toho času trhají třešně na novém Zélandu je určen tento příspěvek o letošní zimě :-)

Zima nezačala šťastně - štědrý den, po sněhu ani památky...

Ale už o 14 dnů později je sněhu i na běžky až až...

Silnice zapadlé a zafoukané... svědčí o tom i následující zpráva:

Skutečsko 17.1.2010 11:04 Teplota -1°C; Počasí: zataženo, sněžení, silný vítr,
dohlednost snížena vlivem srážek; Vlivem silného větru tvorba sněhových
jazyků - uzavřena silnice III/3549 Česká Rybná - Rychnov a III/3542 Česká Rybná
- Proseč.;

Dodám jen, že jsem samozřejmě potřeboval jet z Rybné do Brna...

Na závěr ještě jednou úvodní fotka tentokrát více v bílé.... :-)

Hold ladovské zima... :-) Tak se při tom trhání třešní moc nespalte... :-)

PF 2010 :-)

2010-01-01T17:30:00.004+01:00

Turecko podruhé - Kapadokia

2009-12-07T20:02:00.009+01:00

Smlouváme cenu lístku. Zase nás turci ošidili...místo 35 Lir máme lístek za 45 lir... no pořád lepší než za 55 lir. V čem je rozdíl? Jen v tom kolik usmlouváte...Za 35 lir jezdí turci. Za 45 lir jezdí češi, za 55 lir Němci (ti nesmlouvali). Všichni jedeme stejným autobusem, stejnou trasu. Směr Goreme, Kapadokie.

Autobusový stevard vám na ruce naleje kolínskou, přinese čaj, kafe nebo pepsi, buchta k snídani byla taky dobrá. Po dvanácti hodinách jízdy vystupujeme v Kapadokii :-) V místě kam přišli první křesťané už před 2000 lety.

Sopečná krajina byla a stále je vyjímečně úrodná. Navíc se do sopečných vyvřelin dali snadno vytesat skalní obydlí. Dnes už Turci ve skalních věžičkách nebydlí, dnes jsou ve skalních věžích hotely...

Uschisar je skalní město vytesané do sopečné skály. Hrad tyčící se nad městem je dominantou celé Kapadokie ve dne ....

... i v noci...
V městečku Goreme si za 10 lir půjčujeme kolo. "Když píchnete tak mi zaplatíte dalších 5 lir navíc, " křičí na nás při odjezdu majitel půčovny. Po pár kilometrech už víme proč. Kola jsou neuvěřitelné herky s naprosto sjetými plášti... Ale kolo je výborným dopravním prostředkem v těžko dostupných údolích kolem Goreme. A že je co prozkoumávat... :-)
Katedrála sv. Jana Křtitele. Stojí pozapomenutá ve vesničce Cavusin. Čelovka, trochu odvahy a průzkum chodem vytesaných ve skále může začít. Sem ještě Turci nestihli umístit budku úředníkka z ministerstva kultury vybírajícího vstupné... nejlepší místa jsou vždy přístupná zdarma... :-)Jsou tyhle hříbky jedlé? možná by trošku skřípali mezi zuby... Mimochodem - ty malé tečky uprostřed je skupina turistů z NDR a velbloud. To jsou panoramata...

Zelve - památka Unesco. Ve třech údolích vedle sebe se tu bydleliprvní křesťané. Dnešní muslimské Turecko se všako křesťanské památky moc nestará... a tak údolí pomalu chátrá...

Jako Indiana Jones. Úzké chodby, schodiště, nečekané místnoti a propadliště. Vrcholem je půl kilometru dlouhý tunel spojující dvě údolí mezi sebou... Při vypnutém světle je tu absolutní tma...

Bydlet se dá nejen ve vytesaných místnostech v sopečné skále nad zemí. bydlet se dá i pod zemí. Třeba v Derynkuju - sedmipatrové podzemní město poskytovalo dostatek prostoru nejen lidem ale i zvířatům klidně i několik měsíců. Důmyslně vymyšlené větrací šachty, studně, odranná vrata. Ptáte se proč to všechno? Vy jste snad chyběli v dějepise, když se probíralo pronásledování křesťanů?

Ihlara. Bohem i Aláhem zapomenuté místo. Při bouřce pijeme s místními čaj v hospodě. Hospoda nic jiného než čaj nepodává. Tady platí islám. Chlapi sedí v hospodě, pijí čaj a mastí vrchcáby. Jo a Lucka tam byla jediná holka.

I v Ihlaře ale žili kdysi křesťané. V hlubokém údolí si .... no hádejte co asi.... vytesali obydlí, přístřešky a chrámy do skály :-) Mám ještě připomínat, že na průzkum jen s baterkou? :-)

Bohaté fresky na stěnách jsou hodně poničené, ale pořád krásné... Jak dlouho bude ještě turkům trvat, než tuhle nádheru úplně zničí?

Nečekaně prostorné chrámy berou dech. Tenkrát neměli ani bagr ani zbiječku...

Kapadokie je skutečnou skrytou Tureckou perlou. Jen je potřeba ji objevit... :-) Dokud je ještě co objevovat... Co na závěr? Snad jen, že Lucka kolo přeci jen píchla :-)

Turecko poprvé - Istanbul

2009-11-30T20:18:00.009+01:00

Istanbul...15 milionu lidí, půlka z nich bydlí v Evropě a půlka z nich bydlí v Asii. Mezi nimi je Bosporský průliv a přes něj pouze dva mosty. Představte si ty ranní zácpy...

Bosporská úžina je nejlépe vidět z paláce Topkappi.

V Topkappi bydlel a úřadoval sultán, jeho manželka, jeho rodina. Součástí Topkappi byl samozřejmě i harém :-)

"Dobrý den, pane Turek. Kdepak je tady světoznámá Modrá mešita? Cože? Vy jste o žádné modré mešitě nikdy neslyšel? Jakto? Vždyť je to jediná měšita se šesti minarety...! Aha... vy ji tady říkáte Sultan Ahmed...Takže za rohem doprava? Děkuji :-)"

Proč se Modré mešitě říká Modrá? Není modrá ani z vnějšku ani zevnitř...

Hurá na nákupy :-) Co neseženete na Velkém bazaru, tak už neseženete nikde jinde v Istanbulu...

Liboli čaj? Koření? Bylinky?

Nebo snad novou lampu do obýváku?

A co třeba něco sladkého na zub? Pouličně prodávané sladkosti jsou pěkné lepihuby...

A k pití 100% džus? Není problém, tenhle džus bude fakt stoprocentní a bez éček... Pomerančový za dvě liry, granátová jablka jsou dnes v akci za jednu :-)

Vypadá skoro jako Modrá mešita... Jenže má o dva minarety méně a je o 1000 let starší... Aya Sofia byla v 6. století kostel, pak ji ve středověku přestavěli na mešitu a teď je z ní muzeum...

Nikde jinde na světě kromě Aya Sofie neuvidíte takovouhle kombinaci - islámské klikihákyv kruhu a freska Panny Marie s Ježíškem za nimi... Nicméně je nutné dodat, že hlavní dominantou Aya Sofia je lešení. Od podlahy až ke stopu. 55 metrů vysoké. Rekonstrukce probíhá už dvacet let...

V Istanbuku se vystřídali Římané, Byzantijci, Osmané a další vládci. Každý z nich něco po sobě zanechal. Římani třeba obrovské podzemní nádrže na pitnou vodu. V době obléhání přišla dostatečná zásoba vody vhod...

Nejstřeženější budova v Istanbulu - Palác Dolmabahce. Na břehu Bosporu, letní sídlo sultána i prvního prezidenta Turecka Ataturka.

Dneska už tady vojáci střeží ledatak skvostné komnaty, křišťálové lustry a mahagonový nábytek. Hluboká hadr.... :-)

Zase hlad? No jak by ne... :-) Plněná brambora z Bešiktaše přijde k chuti :-) Stačí si jen vybrat náplň... Ale pozor na Milana Baroše - ten hraje za Galatasaray Istanbul a toho tady v Bešiktaši nemají rádi.... prý dává moc gólů :-)

Dost už bylo Istanbulu... je čas vyrazit na venkov. Pravý, turecký. Příští zastávka Goreme, Kapadokie.

Kopce a kopečky

2009-08-19T05:03:00.006+02:00

Start: Phoenix. Směr: východ, silnice 88. Cíl: Superstition Mountain.
Silnice je zprvu po americku hezky rovná...

...aby se ale vzápětí začala proplétat mezi horským masivem.

První zastávka - Gold Field Ghost Town. Tedy město duchů. Někdy v roce 1910 se Phoenixem roznesla zvěst, že hory na východě jsou zlatonosné. Během chvilky byla země rozkopaná do podledního kamene. Zlato se nenašlo a zlatokopové jsou dávno pryč. Ale pozůstatky po nich zůstali až dodnes... Úplný ráj starého haraburní, které čeká až ho někdo zrekonstruuje (Jardo - příležitost :-) ) .

V místním salonu teď nalévají maximálně turistům....

... Coca Colu :-) ...

V neděli se asi nepracovalo :-) Zřejmě nejdřív do kostela, a pak... asi do salónu na Coca Colu :-)

... a ve zlatokopeckých domcích se teď prodávají suvenýry. Ale pozor - většina obchodků byla zavřená. Na dveřích byla jadnoduchá vysvětlivka: "Closed because of summer. Open aggain on Autumn." :-)

Jedeme dál. Teplo veliké, ba až obrovské, asfalt na klikaté horské silnici se div nerozteče. Ale zchlazení už je na obzoru - Canyon Lake :-)

Ne všichni žízniví ale k jezeru stačí dojít... Poušť je krutá...

U Canyon Lake končí silnice. Tedy ne úplně -končí tam asfaltová silnice. Dál vede jen prašná písková cesta. Silnici 88 tu říkají Apache Tral. Takže pěkně pomalu, 10 mil za hodinu a pozor na zatáčky :-)

Apache Trail se proplétá mezi kopcemi (ta malá šedá čárka uprostřed je silnice)...

... mezi kaňony...

... a jezery. Jeden by až čekal, kdy kde vyjede nějaký indián na koni :-)

Po 35 kilometrech Apache Trail končí. Zpátky do civilizace. Zase asfalt. A taky Rooseveltova přehrada. Postavená byla už v roce 1910 aby ochránila Phjoenix před jarními povodněmi z tajícího sněhu v Superstition Mountains. Jo jo, v zimě je v poušti sníh :-)

V roce 1989 byla původní kamenná hráz zvýšena o 77 metrů - nestačila totiž zadržovat všechnu jarní vodu. Původní kámen byl přitom zalitý betonem a postaven byl i nový most - od té doby dominanta Roosevelt Lake.

Zpátky v Phoenixu. Doufám, že už si nemyslíte, že pouště je placka :-) Nebo ještě jo? A co třeba kopec Camel Back přímo uprosgtřed Phoenixu?

Překonat převýšení 400 metrů v parném létu není žádná sranda, ale výhled z vrchu za to stojí :-) Kam až oko dohlédne, všude Phoenix. 4,3 milionu obyvatel, jedna z nejrychleji se rozvíjejících oblastí v Americe.

Nicméně všechny domy jsou maximálně dvoupatrové. Však místga je všude dost, tak proč stavět zbytečně do výšky :-) Jen v dálce na obzoru se rýsuje pár mrakodrapů v samotném downtownu (čti centru :-) ). Sluince zapadá, den končí... tak ahooooj Phoenixe :-)

Který píchá nejvíc?

2009-08-14T05:32:00.014+02:00

Kia si přivezla z výletu do Las Vegas porouchaný přední tlumič, takže jsem vyfasoval nové auto... Nisan Altima (sorry Jardo, Renaulty tady fakt nemaji... :-) ) Jak jinak ho nejlépe vyzkoušet, než v Arozinské poušti :-) Takže hurá z Phoenixu směrem na jih :-)

Dvě hodiny jízdy na jih od Phoenixu leží poslední velké americké město - Tuscon. Za ním už je jen hranice a Mexiko. Nasvědčuje tomu nejen čímdál víc kaktusů, ale taky stanoviště americké hraniční kontroly - celníci jednoduše zatarasí silnici a kontrolují doklady... USA mají s nelegálními imigranty z Mexika velké problémy. A tak jsem i já jako podezřelá neamerické osoba vytahoval pas...

Nicméně pracovní vízum úředníkům stačilo a tak jsem šťastně dojel do Národního parku Saguaro. Ten je vyhlášený velkým množstvím kaktusů. Léto sice není ideální dobou pro návštěvu (45 stupňů ve stínu...) , ale přeci... Kaktusů všude spousty - někdy i více než 150 let staré ...

... všemožného tvaru, velikosti a vzezření...

...některé kvetly....

... žlutě, oranžově i červeně ....

...jiné už byly odkvetlé a pomalu na nich dozrávali plody. To červené je jedlé, živí se tím např. pouštní želvy, ale dřív si to ke svačině dávali indiáni...

... většina kaktusů byla suchých jako troud. V Saguaru prší jen dvakrát ročně, na jaře a na podzim. To pak řeky nestíhají odvádět vodu a záplavy nejsou nic neobvyklého. Přes léto ale spadne pár kapek maximálně během bouřky, takže říční koryta jsou vyschlá na troud...

... pokud si myslíte, že v poušti jsou jen kaktusy, jste na omylu. Nebudu popisovat, kolik různého hmyzu, brouků a motýlů, ještěrek, zajíců, chřestýšů a jiných potvor jsem v Saguaru potkal, ale většina z nich přede mnou stačila naštěstí včas utéct :-) Ale tohle zvíře nikam neutíkalo: vidíte ho ? ...

... Nevidíte? Tak ještě jednou... Ta samá fotka, jen s jinak nastavenou clonou... Už ? Jo jo, v poušti se vyskytují překvapivá zvířata :-)

Kousek od Saguara dál směrem do Mexika je městečko Thombstone. Tady jako by se zastavil čas - po ulici chodí kovbojové, v salonu nalévají tequilu sličné děvy...

... po ulici se prohání koňská spřežení a dostavník odjíždí každý den ve tři odpoledne. Prostě pravý divoký západ... :-) Jen kdyby u vchodu nevybírali 5 dolarů vstupné...

Další zastávka - Letecké muzeum Pima v Tusconu. Však co bych to byl za leteckého inženýra kdybych se tady nestavil... :-)

Letadla tady mají všelijaká -válečné stíhačky s ještě nevychladlými kulomety, obří nákladní letadla...

... i věděcko výzkumná NASA letadla, u kterých se jen těžko věří, že byla vůbec schopná odlepit se od země.

A když jsme u těch letadel, tak ještě fotka toho nejnovějšího, na kterém teď usilovně pracuje i náš brněnský Honeywellí Fault Isolation V&V team :-) Prosím seznamte se, Boeing 787 Dreamliner. První letadlo na světe vyrobené z kompozitních materiálů. První let: jaro 2010 (snad...)

Odkud se bere voda v pousti?

2009-08-12T06:46:00.012+02:00

Napadlo vás někdy, jak je vůbec možné, že město s 3 miliony obyvatel může existovat uprostřed vyprahlé arizonské pouště? Ve 45 stupních? Odkud se bere voda? Elektrina? Pro odpověď na tuhle otázku jsem vyrazil v pátek odpoledne z Phoenixu na severozápad....

... projel jsme "lesem" stromů Joshue tree....

... abych po 4 hodinách dojel k přehradě Hoover Dam :-)

Tak a ted popořádku: V roce 1910 podnikla vláda Spojených států ojedinělý projekt - rozhodla se vybudovat síť zavlažovacích kanalů, které měli přiovést vodu z řeky Colorado do sice velmi úrodné, ale velmi suché californské půdy. Projekt byl úspěšný - úroda byla výborná a i dnes je ovoce z Kalifornice vyvážené do celého světa.

Jenže - v roce 1910 se řeka Colorado rozvodnila... Zničila všechny vesnice kolem svého dolního toku, sady, pole, úrodu... A povodně se opakovali znovu v dalších 5 letech... Z úspěchu se stala noční můra... Jenže - v roce 1922 přišel pan Hoover s velkolepým nápadem - postavíme na Coloradu přehradu :-) A ne jednu, hned celou přehradní soustavu. Od slov je k činům dlouhá cesta, stavět se začalo až o 6 let později. Dělníci nejen vybudovali přehradu, ale i okolní města, silnice, tunely ve skále....

Přehrada se stavěla rekordní 4 roky což je hooodně málo, navíc v době hospodářské krize a při teplotách až 50 stupňů... Dostavěna byla o 2 roky dřív. Byla to revoluční stavba, ve své době nejvyšší přehrada na světě.
Více o přehradě se dočtete třeba tady:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Hooverova_p%C5%99ehrada

Přehrada nejen zamezila povodnim, ale taky se stala důležitou zásobárnou pitné vody... Phoenix, Tuscon, Las Vegas, Los Angeles. Obyvatele všech těchto měst pijí vodu z Hoover Dam. Jenže přehrada leží v dolíku (o kus dál na sever je Grand Canyon), vodu je nutné dopravit do několik stovek mil vzdálených měst přes hory... Proto je v útrobách Hoover Damu i elektrárna, která nejen dodává městům elektřinu ale také pohání vodní čerpadla.

Přehrada Hoover Dam vytvořila i obrovské jezero Lake Mead. Obrovskou rekreakční oblast využívajá ke koupání nebo vyjížďkám na lodi ročně skoro 3 miliony obyvatel. Však není divu - v takovém vedru... :-)

Las Vegas je od Hoover Damu jen co by kamenem dohodil. Město je jeden obrovský kýč... na jedné ulici je kopie Eifelovy veže, Sochy Svobody, sojí tu egyptské pyramidy i antické chrámy, najdete tu světelnou fontánu, kouřící sopku a na kanálech se projíždí gondoly jako v Benátkách.... Elektrina se vyrábí v blízké Hoover Dam, tak je všechno patřičně nasvícené... :-)

Ale hlavně - vše je spojeno s casinem... Casino je vždy obrovský komplex - bez oken, těžko se v něm orientuje, obchody, atrakce, herny....hlavní je aby jste v něm byli conejdéle, co nejvíce hráli a prohráli....

Svět je malý a tak jsem se v Las Vegas sešel s kamarády z VUT v Brně, kteří po západě USA cestují už měsíc :-) Ale v casinu jsme se lapit nenechali, takže návrat do Čech bez dluhů bude možný... :-) Už za dva týdny ... :-)

Vzhůru na západ

2009-08-08T07:21:00.010+02:00

Pátek, sedm hodin večer. Pracovní týden za námi, a nejdelší naplánovaný výlet před námi. V plánu je ujet skoro 2000 km a navštívit západní pobřeží USA. Vyjíždíme. Členové posádky- kapitán Jirka, první důstojník Magda a plavčík já... :-)

Jako člen posádky s nejnižší hodností vyfasuju řízení hned ze začátku. Nissan Altima sviští tmou po dálnici, míle naskakují, ale cesta se zdá nekonečná... Přejíždíme hranice z Arizony do Kalifornie a v jednu ráno předávám řízení kapitánovi Jirkovi a jdu se prospat na zadní sedadlo... V sedm ráno nás vítá oceán a SAN FRANCISCO :-)

Pevnost Alcatraz, most Golden Gate, přístav, šikmé ulice, tramvaje... To je jen málo z toho co San Francisco nabízí :-)

Nejstrmější ulicí je Lombard street - je tak prudká, že na ní jsou serpentýny...

San Francisco má jednu z největších čínských čtvrtí v Americe. Nebýt všudy přítomných mrakodrapů...

... tak by člověk snadno dostal dojem, že je najednou na jiném světadílu :-) Ještě že pro jistotu nad čínskou ulicí vlaje americká vlajka...

Protože je město rozloženo mezi kopcemi a ulice neustále vedou nahoru a dolů, nabízí se ze spousty míst super výhledy na město...

... i na oceán s pevností Alcatraz... V pozadí pak z mraků opatrně vykukuje most Golden Gate.

Celá posádka měla štěstí - mraky nad mostem trochu rozfoukal čerstvý vítr od oceánu a jeden z novodobých technických divů světa se ukázal v celé své kráse :-) Prosím seznamte se: most Golden Gate a plavčík já :-)

V zálivu jako správný plavčík obdivuju šikovnost kapitánů na lodích dole pode mnou - dokážou plachetnice kormidlovat i proti větru vanoucím z oceánu na město v pozadí. Netuším jak dokážou jet s plachetnicí proti větru...Jsem hold jen plavčík... :-)

Ale je čas se se San Franciscem rozloučit. Naše plavidlo teď bude kormidlováno po silnici podél břehu Pacifiku. Kapitán nadává, jak jsou silnice úzké a samá otáčka... změna oproti nekonečně rovným dálnicím, kde není třeba hodinu vůbec nutné pohnout cvolantem ani o centimetr. Počasí je vrtkavé - chvíli úplně zataženo...

.... za chvilku už zase sluníčko svítí jako o život... Hold nevyzpytatelné oceánské počasí. Venku je 13 stupňů... to že je v Kalifornii pořád teplo a slunečno je asi nějaká fáma....

Podél oceánu přijíždíme až do další velké metropole na západním břehu USA. AleLos Angeles není ani z půlky tak hezké město jako San Fransico.... Poznat je to už z vyhlídky od městské hvězdárny.

Ulice jsou poctivě pravoúhlé, v dálce mrakodrapy downtownu, za nimi kdesi v oparu (nebo ve smogu...) oceán. Nikdo se tady ale nekoupe, všichni jezdí na sever nebo na jih...

Ale přeci jen ma Los Angeles jednu věc, která přitahuje turisty z celého světa... Hollywood... :-)

Na nápis Hollywood narazíte všude ve městě - vidět je ze spousty míst, i z běžných ulic. Spousty cestovních agentur nabízí výlety do Beverly Hills, kde turistům ukazují, kde jaká Hollywoodská hvězda bydlí. Pokud toužíte spatřit vstupní bránu (víc vám stejně neukážou...) domu Brada Pita, Ozzyho Osbourna, Paris Hilton nebo Britney Spears, prosím, nechť sa páčí :-)

Každá zasloužilá holywoodská hvězda má svoji hvězdu i na chodníku slávy. Najít svého oblíbeného herce, herečku nebo zpěváka na několik kilometrů dlouhém chodníku ale není žádná sranda...

Po chodníku se taky potulují všemožné filmové kreatury - během chvilky můžete potkat Harryho Poterra, Ramba, Supermana, Spidermana, MickeyMouse, Piráty z Karibiku, Marylin Monroe nebo třeba Transformers. Za mírný poplatek fotečka do alba jako víno :-)

Lodní siréna houká, parník Nissan Altima odplová na závěrečnou pětihodinovou plavbu po dálnici do Phoenixu. Sbohem oceáne... zítra zase poušť, kaktusy a Boeing 787 ... :-)

Dinosauřím kaňonem mezi červené skály

2009-07-29T05:47:00.024+02:00

Oak Creek Canyon je takový malý brácha Grand Canyonu. Protože je ale položený víc na jihu Ariozony než věhlasný Grand Canyon a navíc to není Národní park ale pouze Státní park, tak se o něm cestovní průvodce moc nezmiňují. Je to škoda nebo ne? Kdo ví... Každopádně spolu se sousedními červenými skalami v Sedoně je to místo na super výlet. Tak zabalit svačinu a vyrážíme :-)

Na úvod pohádka. Před miliony let žil v údolí Oak Creek mezi skalami malý dinosaurus. Často si hrál na konci údolí u vodní nádrže, která zadržovala vodu po jarních deštích a kam chodili všichni dinosauři pít. Rád hrabal do hlíny u kamenné hráze, přenášel kameny a všelijak jinak dováděl. Maminka dinosauřice mu sice říkala: "Nehrej si hráze, ještě ji rozbiješ a nebudeme mít žádnou vodu!" ale malý dinosaurus neposlouchal... Jednou takhle hrabal noru hluboko v zemi, aby si mohl hrát s kamarády na schovávanou, když tu najednou se ozvalo praskání...Nejdřív slabé, pak silnější, pak obrovské a nakonec se hráz vodní nádrže s velkým rachotem protrhla...... Obrovská vlna se vyvalila z nádrže, spláchla všechny dinousaury v údolí, takže úplně vyhynuli... A protože už vodní nádrž nezadržovala vodu pro prudkých jarních deštích, voda tekla údolím prudce až vyhloubila kaňon. Konec pohádky. Poučení na závěr - dinosauří maminky se mají poslouchat.

Kaňonem vede silnice z vrchu až dolů. Postupně se proplítá v serpentýnách kolem skal různé barvy - nejdřív bílé, pak oranžové a nakonec rudě červené. Řeka na úplném dně kaňonu se zdá úplně krotká a těžko se dá věřit, že takovýhle potůček mohl vyhloubit tak obrovskou díru do země...

V horkých letních dnes je řeka příjemně ledová a nabízí super zchlazení :-) Navíc řeka vyhloubila do červeného pískovce takové vodní kamenné skluzavky - stačí si jen lehnout do proudu a nechat se unáčet kamenným korytem :-) Sliding Rocks jsou největší atrakcí jakou Oak Creek Canyon nabízí. Zajímavé bylo sledovat, v čem se průměrný Američan chodí koupat. Už hned po příletu do Phoenixu mi v hotelovem bazénu Pavla mírně naznačila, že moje klasické evropské plavky jsou na Ameriku moc evropské...že prý v Americe není zvykem se koukat v klasických plavacích plavkách. Že ona si taky musela koupit jednodílné plavky, aby na ni Američani nekoukali s pohoršením....Prostě v Americe musí být při plavání na veřejném místě vidět co nejmenší část těla. Tak jsem si koupil plavací kraťasy až po kolena, abych tedy nepobuřoval americkou veřejnost... Až při koupání na Sliding Rocks jsem pochopil, že průměrný Američan plavky vůbec nemá. Koupe se totiž oblečený. V džínách, kratasech, v tričku, ale i v botách a ponožkách....

Po pořádném zchlazení v řece a mírném zapečení našich zad na žhnoucím sluníčku pokračujeme dále rozšiřujícím se údolím kaňonu až do města Sedona. Tohle malé městečko vypadá skoro jak z divokého západu... Nízké červené domky, malé obchůdky a restaurace nabízející steak z bizona, všude kolem červené skály. Jen aby zpoza rohu nevyskočil nějaký ozbrojený kowboy... :-)

Steak z bizona byl vydatný až moc, pro lepší trávení vyrážíme na výšlap na červenou skálu jménem Cathedral Rock.

Výstup je náročný už od začátku - nejen díky skoro 30 stupňum ve stínu a žhnoucímu sluníčku, ale taky kvůli bizonovi, který nás tíží v žaludku :-) Navíc cesta není žádný med - strmé stoupání po skále hned od začátku ....

... turisty navíc ohrožují místní, zcela určitě jedovatí živočichové (zrovna jsme byl nemocnej, když jsme to probírali v biologi, tak nevim)...

... a neustále hrozí pád do pichlavých kaktusů, které jsou všude kolem cesty...

Cesta na vrchol trvá asi hodinu, pot z nás leje jak o život, ale už po cestě nahoru jsou výhledy do okolí super. V dálce je vidět Sedona i s diskutovanou moderní kaplí postavenou přímo pod červenými skalami. Najdete ji na fotce? :-)

Konečně na vrcholu Cathedral Rock :-) Došla nám veškerá voda, nahoře na vrcholu fouká prudký hodně telý vítr - jak kdyby jste si foukali do obličeje fénem ... :-) Ale jsme spokojení, jsme nahoře :-) A dneska nehrozí žádná statická elektřina jako na Humpreys peaku, takže společné vrcholové foto bude :-)

Cestou zpět se ze sedla otvírají krásné výhledy do nekonečného údolí...

... soutěžíme, kde se méně bojí výšek (já vyhrál :-) ) ...

... a kdo je větší než skála na protějším konci údolí (zase jsem vyhrálů já :-) )

Ale co naplat, večer se blíží a nás čeká ještě cesta zpět do Phoenixu... Víkend končí, zítra zase do práce. Tak pápá Sedono :-)

PS: V pondělí jsem zjistil, že mám pěkně spálená záda.... můj z Čech dovezený krém s ochranným faktorem 15 nějak nestačil na arzonské pouštní sluníčko... Při návštěvě drogerie jsem zjistil, že v Arozině se krém s ochranným faktorem nižším než 35 vůbec neprodává... nejvíc na odbyt jdou prý krémy s faktorem 50 a vyšším ... :-)

3000 metrů nahoru a 20 stupňů dolů

2009-07-20T07:18:00.017+02:00

Phoenix leží uprostřed Arizonské pouště. Krajina kolem něho je vcelku stereotypní -písek, kaktusy, keře, skály... Ze všeho sálá teplo, kousek zeleného musíte hledat jako jehlu v kupce sena nebo třikrát denně zalévat...

Ale už dvě hodiny jízdy na sever od Phoenixu se krajina překvapivě rychle mění :-) Může za to i nadmořská výška - Phoenix leží v 340 m.n.m., dálnice za dvě hodiny cesty překoná převýšení větší než 2000 metrů. A ejhle, najednou jste místo v poušti v lese, teplota klesla o 15 stupňů :-) Flagstaf a jeho okolí bylo cílem víkendového výletu 4 Honeywell čechů :-)

Okolí Flagstafu není známé jen spoustou jezer, kam se jezdí američané zchladit z pouště...

... ale hlavně nejvyšší horou Arizony, která se tyčí přímo nad ním - Humpreys Peak, 3.829 m.

Takže - zhluboka se nadechnout... a jde se nahoru :-) Zrádnost Humpreys peaku není v převýšení - do výšku cca 2800 m se dá vyjet autem, ale v jeho výšce. Převýšení skoro 4000 metrů během jednoho dne není pro tělo zrovna ideální... Motání hlavy, sucho v ústech, špatné dýchání - to jsou jen některé příznaky vysokohorské nemoci. Ale výhledy do krajiny jsou tou nejlepší odměnou :-)

První kilometry výstupu vedou lesem, ale i přes nadmořskou výšku skoro 3000 m je všude hodně zeleně, stromy, ptáci, veverky - arizonské hory totiž leží blíž k rovníku než třeba evropské Alpy.

Za tři hodiny jsme v sedle pod vrcholem Humpreys peaku, který se nám poprvé ukazuje v celé své kráse. Dole pod sedlem je ještě zbytek loňského sněhu...

Najít kyslím v řídkém vysokohorském vzduchu je čímdál těžší... Pavle se motá hlava, Michalovi se těžko dýchá, Honzu taky bolí hlava. Já jsem zatím celkem v pohodě. Vzpomínám na podobný výstup na japonskou Fuji... http://lacmanek.blogspot.com/2007/08/ze-sauny-do-lednice.html

Jdu napřed, na vrchol Humpreys peaku zbývá hodina cesty. Na obzoru se ale objevují velké mraky ... za chvíli se začne blískat, hřmí a na vyprahlou lávovou zem dopadají první kapky deště...

Skoro vybíhám na vršek Humpreys peaku - nahoře jsem za 45 minut :-) Výhled dokola je super - rozlehlé pláně Arizony, kopce v dáli, na severu lze zahlédnou okraj Grand Canyonu. Super odměna za náročný výstup :-) Jenže něco je divné - zjišťuju, že mi nějak podivně praská suchý zip na bundě. Američanovi vedle najednou z ničeho nic přestává fungovat videokamera. Až když na vrchol přijde Američanka, které stojí vlasy na hlavě, vše je jasné..... Nestojí jí vlasy hrůzou, může za to statická elektřina ... Na první pohled legrační, nikdy jsem nic podobného neviděl :-) Prostě všude tak různě praská, vlasy delší než 2 centrimetry se tyčí k nebi jako hřebíky :-) Ale pak všem na vrcholu dojdou další souvislosti - statická elektřina může zničit foťák, omráčit špičky prstů, ale hlavně přitáhnout blesk.... A vzhledem k tomu, že obloha je pořád zatažená a hřmí každou chvíli, není to žádná legrace...

Přemýšlím, zda počkat na Honeywelí kolegy nahoře na společné vrcholové foto... Ale všichni rychle opouští vrchol, hřmí opravdu silně... Nakonec i já scházím z vrcholu níž. Suchý zip na bundě pořád praská a já marně vyhlížím zbytek výpravy. Že by se rozhodli nejít až na vrchol kvůli bouřce? Začnu cházet pomalu dolů... ale ostatní potkám po dvaceti minutách. Pavla se rozhodne nejít až na vrchol, už tam byla při minulé služebce a tentokrát ji opravdu není dobře...Michal s Honzou pokračují na vrchol, ale já už s nima znovu nejdu. Společné vrcholové foto nebude :-( I mě se začíná motat hlava... skoro půl hodiny ležím na velkém kamenu v sedle pod Humpreys peakem a odpočívám.... Cesta dolů trvá přes dvě hodiny, klesání je nekonečné a kolena trpí... Všichni se ale dolů vracíme v pořádku, bouřka nás nezastihla. Jsme unavbení ale šťasní - zdolali jsme nejvyšší vrchol Arizony :-)

Teplo, zima, teplo, zima... přihořívá ... Phoenix :-)

2009-07-17T07:06:00.014+02:00

Letošní léto v Čechách zatím nebylo nic moc.... zamračeno, celkem zima, déšť, povodně...

V Phoenixu je to přesně naopak - co bych dal za aspoň jeden chladný den..... Pro představu uvádím předpověď počasí na příští 4 dny:

45 stupňů ve stínu má své výhody i nevýhody. Mezi hlavní výhody patří, že vám rychle uschne mokrý ručník na šňůře :-) Nevýhod je více.... Tak třeba v takovémto počasí není možné skoro vůbec nic dělat...Vedro je už brzo ráno a až večer kolem deváté hodiny, když už je tma, začne být teplota přijatelná... Kam se hrabe Makedonie a smažení vajíček na kapotě auta. Pamatujete?

http://lacmanek.blogspot.com/2007/07/42-c-smame-vajka-na-slunku.html

Kvůli vysokým teplotám je všude klimatizace. V hotelu, v autě, v práci, v pobchodě, v restauraci. Klimatizace je ale všude nastavena na cca 20 stupňů, takže dostávám teplotní šoky - no posuďte moje běžné ráno:

Hotelový pokoj, 7:00 - 22 stupňů (zapnutá klimatizace)

Parkoviště před hotelem, 7:30 - 35 stupňů. Odemykám auto, otevírám všechny dveře abych vyvětral teplý vzduch, startuju motor a zapínam klimatizaci aby se vnitřek auta aspoň trochu zchladil - jinak by se nedalo na rozpálených sedačkách sedět. Po cca dvou minutách teprve můžu nastoupit a odjet do práce.

Auto, cestou do práce , 7:50- 25 stupňů. Klimatizace v autě pracuje naplno a za chvíli už je vevnitř v autě příjemná zima :-)

Parkoviště před Honeywellem, 8:00 - 36 stupňů. Přijíždím do práce. Jako napotvoru je parkoviště plné a volné parkovací místo je až na druhém konci... Takže se cestou přes parkoviště zase pěkně ohřeju :-)

Honeywell , 8:05 - 20 stupňů. Jsem v práci, klimatizace jede naplno... :-)

Podobně se to opakuje během oběda, když jedu s kolegy někam na jídlo. Prostě pořád se střídá teplo, zima, teplo, zima, teplo, zima :-) Kvůli vysokým teplotám se toho ani ve volném čase po práci moc dělat nedá... :-( Maximálně tak do bazénu, ale voda je skoro až nepříjemně teplá, tady asi ohřev vody nepotřebují...

... nebo horolezecká stěna v klimatizovaném horolezeckém centru ....

... nebo zalézt do pelechu v klimatizovánem hotelovém pokoji číslo 336 , odkud píšu i tyhle řádky :-)

Jak se zbavit vysokých teplot? Co třeba hory kolem Phoenixu ? :-) Už aby byl víkend, na nejvyšší hoře Arizony, Humphreys Peaku, bude určitě chladno :-)

Na cestě mezi Brnem a Phoenixem

2009-07-12T10:20:00.018+02:00

Tak takhle nějak začala šesti týdenní služební cesta do Phoenixu:

05:00 Zvoní budík. Honem ven z postele, nezapomenout žádný batoh a velká rozlučková pusa Lucce.

05:32 Odjezd šalinou číslo 8 ze Starého Lískovce na Hlavní nádraží

06:00 Stevardka v autobuse Student Agency vítá cestující ranní linky z Brna do Vídně

08:30 Vídeň, letiště - zabalená svačina přijde k chuti :-)

09:15 Check in u Austrian Airlines - letadlo do Washingtonu je plné, místo u okna už není :-(

10:30 Kontrola před nástupem do letadla: žádné složité vyptávání kdo kdy komu jak a za kolik balil zavazadla jako v Amsterodamu před odletem do Indie se ve Vídni nekonná

11:30 Boeing 767 od létá na osmihodinovou cestu...

20:30 Přistání ve Washingtonu, přeřizuju hodinky o šest hod zpět na USA čas

14:30 Přistání ve Washingtonu, hodinky přeřízeny

14:45 Všechny cestující nakládají do jakési pojízdné krabice a vezou přes celé letiště na imigrační oddělení.... Zvláštní pocit....

15:30 Kontrola u imigračního úředníka - Honeywell pracovní víza jsou v pořádku a tak jsem oficiálně vpuštěn na půdu USA :-)

15:45 Vyzvedávám kufry. Přichází ke mně zaměstnanec letiště - paní se psem, asi hledá drogy.... Pes sedivoce sápe na můj batoh a paní zbystří... Ne drogy nevezu, ale pes asi dostal chuť na moji nedojedenou svačinu - chleba s paštikou a sýrem.... snažím se to vysvětlit té paní, ale ta mluví něco o nedovoleném dovozu potravin, pokutě 300 USD a posílá mě na důkladnou prohlídku... Za neprůstzřelným sklem vysvětluju pohledné černošce, že nejsem drogový dealer, jen jsem zapomněl dojíst svačinu...Zkuste ale vysvětlit anglicky co to je paštika, když to Američani v životě neznají...Černoška si bere sterilní rukavice a zkoumá moji nedojedenou svačinu...s omluvným výrazem mi oznamuje, že svačinu mi musí zabavit, jinak by mi byl odepřen vstup na území USA...a tak svačinu obětuju...po zrentgěnování batotu končí v koši i jablko - dovoz ovoce je taky zakázaný....pak jsem propuštěn :-) Uf.....

16:15 Bezpečností prohlídka na letišti - co kdybych vezl třeba bombu? Pod rentgen jde kromě trenýrek snad úplně všechno, i boty...

16:30 Nastupuju do pojízdného kontejneru, který mě veze z imigračního oddělení zpátky na letištní terminál

16:50 Check in do navazujícího letu s US Airways z Washingtonu do Phoenixu

17:20 Odlet Airbusu A319 :-) Stihl jsme to :-)

18:20 Let bude trvat 4.5 hodiny a na palubě mezistátních letů v Americe se nepodává jídlo... teď by se mi zabavená svačina hodila... :-)

22:00 Přílet do Phoenixu na Terminál 4, přeřízení hodinek o 3 hod zpět

19:00 Přílet do Phoenixu na Terminál 4, hodinky přeřízeny

20:30 Čeká na mě kolegyně Pavla :-) Sláva :-)

20:00 Z letadla už vyložili všechny kufry, ale moje mezi nimi nejsou.... :-/ Smutně je vyhlížím na pásu v příletové hale, ale nic....Jdu to nahlásit nas přepážku US Airways, snad se najdou, mám jen jedno tričko navíc...

20:30 Vysvětlení paní od zavazadel US Airways: "Protože jsme letěl z Vídně se společností Austrian Airline, ale letenku Vám vystavili United Airlines prostřednictvím American Expres, zodpovídá za Vaše zavazadla společnost United Airlines. Letenku z Washingtonu jste měl s United Airlines, ale Váš let by operován US Airways. US Airways odbavují zavazadla na Terminálu 4, ale United Airlines odbavují zavazadla na Terminálu 2. Proto byla ale Vaše zavazadla dopravena na terminál 2, i když letadlo sice přistálo u terminálu 4. " No rozumíte tomu? Já moc ne... ale hlavně že vím kde mám svoje kufry :-)

21:00 Vyřizuju půjčení auta, příštích šest týdnů se po Phoenixu budu prohánět v KIA Rondo (sorry Jardo, Renaulta neměli..... :-) )

21:30 Vyjíždíme z letiště na hotel, Pavla jede první a já ji sleduju. Napoprvé se výjezd na správnou výpadovku nepodaří, ale podruhé to už vyjde :-)

22:30 Konečně u hotelu :-)

23:00 Slavnostní příjezdová večeře a uvítací pivo :-) ( díky Pavlo :-) )

24:00 Večerka :-) V čechách už je pondělí 9 hod ráno, cesta trvala celkem 28 hodin. Dobrou noc :-) A zítra vzhůru do Arizonské pouště :-)

Růžové město Jaipur

2009-03-06T20:42:00.002+01:00

Lesk a bída Bombaje

2009-02-28T19:09:00.038+01:00

První ráno v Indii. Jarda vstává jako první a opatrně vykukuje na ulici před hotelem. Vylidněná klidná ulice, jak jsem ji viděli včera v noci, se změnila k nepoznání... na ulici skoro není k hnutí. Davy inďáků, rikši, poblíž je navíc vlaková zastávka. To se nedá popsat, to se musí vidět...aspon na videu...

Jedeme vlakem do centra Bombaje. I když je už skoro poledne, tak je indické nádraží rušnější než pražský hlavák v pátek odpoledne...ve vlaku cestují samí muži a všichni si zálibně prohlížejí Lucku...hold cizinka je tady velkou atrakcí :-) Až večer zjišťujeme jak cestují ženy v indickém vlaku...Víc než 50 let byla Indie kolonií Velké Británie. A v Bommaji je to vidět na každém kroku - všude spousta evropsky vypadajících staveb: univerzita, hodinová věž, muzeum prince z Walesu.

I zřejmě největší turistické lákadlo Bombaje - vyhlášená Brána do Indie. Měla vítat britského krále při jeho návštěvě Indie. Paradoxně právě tudy v roce 1645 odešli poslední Britové, když byla Indie uznána jako nezávislá země.

Hned za bránou indie je i hotel Taj. Právě tady se v listopadu 2008 při teroristických útocích střílelo... Dnes tady kromě spousty policistů se samopaly jsou taky davy turistických nahaněčů. Nejvíc to pocítí Jarda, kterého asi dva kilometry pronásleduje prodejce bubnů...Jarda žádný buben nechce, však kdo by se s ním taky tahal tři týdny po Indii... No ale nekupte to - po dvou kilometrech smlouvání klesla cena bubnu na polovinu :-) Učíme se smlouvat :-)

Pokud projevíte jen nepatrný zájem o nabízenou věc, prodejce se už nezbavíte. Jarda je v tom expert - během chvilky má hiduistický náramek, na čele hinduistické posvátné znamění, v ruce květinu na obřad pudža a ještě nad ním rádobymnich odříká modlitbu za celou jeho rodinu :-) No neberte to - za 20 rupií... :-) Jarda ale nemá drobné, vytahuje 100 rupií a chce vrátit... rádobymnich ale sbalí storupiovou bankovku a peláší pryč a Jarda ho pak musí honit kolem celé Brány do Indie, aby mu 80 rupií vrátil... :-)

Mě si zase vyhlídně jakýsi turistický naháněč - nabízí nám tříhodinovou prohlídku Bombaje autem - pouze za 800 rupií na osobu. Naháněče se nelze zbavit, jde za mnou skoro půl hodiny, pořád vychvaluje a přesvědčuje. Nabídka je to ale celkem lákavá a tak když cenu usmlouváme na 300 rupií za jednoho tak se jede :-) Naháneč nás dovede k autu, cosi se domlouvá s řidičem a za chvilku už vyrážíme. Během tříhodinové vyjíždky po městě si perfektně prohlédneme veškerý lesk a bídu Bombaje...Rybářská osada na břehu špinaváho zálivu s obchodními věžáky v pozadí je toho prvním důkazem.

Bombaj (nebo chcete-li nově po indicku Mumbai) se stala obchodní centrum Indie. V roce 1850 byla bombaj jen malou rybářskou vecničkou. V roce 2009 je Bombaj velkoměsto s 12 miliony obyvatel. Víc než polovina indického zboží projde před indickými přístavy, v centru se staví veká obchodní centra a kancelářské komplexy evropských a amerických firem. Právě proto se do Bombaje stěhují Indové z celé Indie - doufají, že v Bombaji najdou práci. Bohužel to často není pravda a z přistěhovalců se často stávají bezdomovci. A tak je Bombaj město plné protikladů...na dohled od krásně upravených parků...

... jsou chatrče se střechami z igelitu, obrovské slumy jsou v každé části města. Už jste viděli oskarový film Milionář z chatrče o dvou dětech z bombajského slumu?

Sice skoro každý má mobilní telefon, ale prádlo se stále pere jako před sto lety. Z celé Bombaje se sváží prádlo do centrální prádelny, kde se pak prádlo v obrovských kádích plných špinavé vody pere. Žádná automatická pračka, vyprat, usušit, vyžehlit, složit, odvézt. Většina bombajských hotelů využívá služeb centrální prádelny. Cena za vyprání jednoho ručníku je prý 10 INR. Od ted už se nikdo nediví špinavému povlečení v indických hotelech. Pokud se vám nelíbí špinavé skvrny na vašem čistém prostěradle, v hotelu vám prostěradlo rádi vymění za jiné - skvrny budou pouze jiného odstínu a najiných místech :-)

Na druhou stranu ústřední prádelna aspoň nabízí zaměstnání pro pár tisíc Indů, kteří tak neskončí jako žebráci na ulici... Podobné zaměstnání mají dabavahlové - ti zase za poplatek 200 rupií měsíčně dopravují do zaměstnání v obědvácích obědy. Milující manželka připraví doma svému zaměstnanému muži oběd, který pak dabavahlové klidně přes půlku Bombaje ochotně dopraví až na mužovo pracoviště... vlakem, na kolem, na káře, na hlavě...

Večer končíme na pláži . Vznikající indická střední třída sem chodí odpočívat. Já jsem v rozpacích - koupil jsem si banán, snědl jsem ho, chci vyhodit šlupku do odpadkového koše, ale koš nemůžu nikde objevit...Červená hranatá krabice s malým otvorem jakok koš vypadá, ale mladý indický pár mi taktně naznačuje, že to není odpadkový koš ale poštovní schránka...Když vidí, že nevím kam vyhodit šlupku od banánu, s úsměvem ji ode mě vezme a zahodí ji jen tak na zem.

Na pláži lze kromě oříšků, kukuřice, čaje koupit celkem cokoliv. Ale my ochutnáváme hlavně bhanipuri. Pálí to jako čert - není nad to si spálit zobák pořádnou dávkou chili těsně před spaním :-)

Víc fotek najdete na rajčatové stránce.

Vzhůru do Indie

2009-02-21T17:49:00.032+01:00

Pokud si někdo myslí, že ten bláznivý nápad napadl mě, tak je na omylu. Napadlo to Vendy a Slažana na výstavě fotografií National Geografic. Ze všech vystavených fotografií je nejvíc zaujali fotky z Indie. Základ pro budoucí indickou výpravu byl položen...Mě osobně se do Indie moc nechtělo. Celkem drahá letenka, povědomí o Indii nebylo zrovna nejlepší a na světě jsou jiná místa, kam bych se jednou chtěl podívat. Lucka byla naopak indickému dobrodružství od začátku nakloněna. Pojedeme nebo ne? Do zeme s miliardou lidí, do země s mizernou hygienou, do země kde skoro každý má mobilní telefon, ale ženy stále vaří na ohni a topí se kravským trusem?

Rozhodnutí přišlo nečekaně...na konci října po nočním návratu z hospody objevujeme akční letenky s KLM do Bombaje na únor 2009. Datum se skoro shoduje s letenkami Vendy a Slažana. O půl druhé v noci volám Jardovi: "Zdar. Byl jsi někdy v Indii?" "Ne, nebyl." "A chceš tam jet? Jsou letenky v akci" "Jo, chci." Kupujeme letenky. Ještě tomu neveříme, ale za 3 měsíce budeme v Indii....

Ráno mi volá Kuba: "Volal ve dvě ráno Jarda. Že prý stojí nad Rybnou v trenýrkách s mobilem v ruce aby měl lepší signál . A že letí do Indie a jestli prý nechci jet taky. To byl opilý nebo co? " Ne, nebyl opilý. Opravdu letíme do Indie. Kuba ale do Indie odletět nemůže a tak výzvu indického dobrodružství přijímá Leoš.

Pokud si myslíte, že nemoci jako cholera, tyfus, malarie, meningitida ve 21. století už neexistují, tak jste na omylu. Existují. Všechny. V Indii. Přesvědčila nás o tom hned první návštěva u lékaře v očkovacím centru cestovní medicíny. Očkování proti všem nemocem musíme stihnout ještě před odletem, navíc je nutná i žloutenka a vzteklina. Já vzteklinu už nestíhám, i tak je očkování každých 14 dní pěkný záhul... Doufám, že mě v Indii nekousne opice. Jako bonus si dopřáváme koktejl za 1200 Kč proti cestovatelským průjmům s nadějí, že se nám průjem v Indii vyhne obloukem... Všechna očkování dohromady jsou nakonec skoro dvakrát dražší než akční letenka do Indie, ale co by člověk pro své zdraví neudělal, že.... Indické ulice jsou svojí čistotou přeci vyhlášené...

Vendy a Slažan odlétají do Indie o týden dřív než my, letí do Dilí. Stihnou během týdne přejet z Dilí do Bombaje? Z omylu nás vyvádí pohled na mapu světa - Indie je přibližně tak velká jako celá Evropa, je to jako jet z Prahy do Paříže... Navíc většina zajímavých míst leží na severu Indie. Přikupujeme proto letenky s indickými nízkonákladovkami SpicyJet z Bombaje do Jaipuru, tam se setkáme s Vendy a Slažanem a dál budeme pokračovat spolu. Jaipur - Agra - Orcha - Kadhuraho - Varanasi - New Delhi.

Pokoušíme se koupit si i indické jízdenky na vlak už z Čech, ale narozdíl od letenek nejsme úspěšní... Indické vlaky jsou proslulé svojí přecpaností, rezervace míst je povinná a některé vlaky bývají beznadějně vyprodané už několik týdnu před výjezdem z výchozí stanice. Podle www stránek indických železnic jsou vyprodané i některé vlaky, kterými chceme jet my v Indii... ale nedá se nic dělat, jízdenky musíme koupit až v Indii.

15.ledna odlétá Vendy a Slažan z Vídně do Dilí, my máme ještě týden na balení a přípravy. Tři měsíce příprav utekly jako voda...Co si nezapomenout zabalit s sebou do Indie? Spacák, zámek, repelent, ponorný vařič, slivovici. Velký prostor v batohu nám zabírají všemožné léky. Pro jistotu, testovat úrověň indického zdravotnictví nemáme v plánu.... 31.1.2009 je vše sbaleno. V Rybné sněží a mrzne. V letních teniskách a slabé bundě vypadáem jako blázni, ale co naplat, v Indii bude teplo :-) Slivovicí si připíjíme na šťastný návrat a na šťastný odjééézd ...

S batohy obalenými ochrannou folií vypadáme v pražském metru spíš jako kosmonauti. Noční cesta autobusem do Mnichova proběhne bez problému, jen německá policie se nás pokouší na hranicích zastavit něčekanou celní kontrolou. I let z Mnichova do Amsterodamu je bez problémů, jen promrzlé letadlo. které celou noc stálo na letišti, musí před letem odmrazit. K našemu překvapení je letadlo z Amsterodamu do Bombaje úplně plné, ani nesedíme vedle sebe.

Po osmi hodinách letu přistáváme o půl dvanácté v noci v Bombaji. První dojmy? Velké dusno, 28°C a šílená zmatek na letišti. A protože ani celníci nám nezatrhli vstup na indickou půdu a naše indická víza jsou v pořádku, o půl dvanácté večer můžeme říct - jsme v Indii :-)

Na letišti na nás čeká taxík do předem zaplaceného hotelu. Jsme hodně unavení a utrmácení...hotelový pokoj je malý, špinavý, mizerný a na indické poměry předražený. Ale jsme v Indii teprve chvilku, příští dny nás dostatečně vyškolí... Jdeme se ještě projít po ulici kolem hotelu - ale radši se rychle vracíme zpět do bezpečí hotely, když na ztichlé ulici potkáme první pasoucí se krávu a zakopneme o prvního spícího bezdomovce... Vítejte v Indii :-)

Hádanka...

2009-01-31T15:57:00.007+01:00

Kdesi na planetě Zemi se nachází jedna země -

- která je velká jako celá Evropa

- žije v ní víc než miliarda obyvatel

- krávy mají přednost na křižovatce

- skoro nikdo tam nejí maso

- 41 % všech chudých světa žije právě tady

- obyvatelé mluví víc než 60 různými jazyky

Českorybenskopoličskonedvězopustokamenická výprava v téhle zemi stráví v únoru skoro tři týdny. Už víte, o které zemi je řeč ? Hola hola, Indie volá :-)

PF 2009

2009-01-03T17:30:00.003+01:00

Naživo tour 2008

2008-12-13T22:49:00.003+01:00

Srdečně všechny zvu na letošní v pořadí už desáté jubilejní Naživo tour :-) Přijďtě se vánočně naladit s Náhodným seskupením Naživo koledy hrajícím :

sobota 27.12.2008 14 hod Předhradí, Domov důchodců - hrad Rychumburk (veřejně neveřejná generálka)
sobota 27.12.2008 17 hod Proseč, Chrám sv. Mikuláše (+speciální host)
neděle 28.12.2008 14 hod Krouna, Evangelický kostel
neděle 4.1.2009 14 hod Nové Hrady, zámek
neděle 4.1.2009 17 hod Luže, Chlumek

Pozvěte přátelé, kamarády, ale i nepřátelé a nekamarády... vždyť jsou přeci vánoce.... :-)

Lacmánek - kytara, akordeon, zpěv-bas

ARJ21 poprvé ve vzduchu a opět úspěšně na zemi :-)

2008-11-28T18:18:00.013+01:00

28.11.2008 ve 12:27 odstartovalo ke svému prvnímu letu první čínské letadlo ARJ21. Skvělá zpráva, ne? :-) A možná ještě lepší zpráva je ta, že po půlhodině i úspěšně přistálo :-)

http://aktualne.centrum.cz/finance/penize-a-investice/clanek.phtml?id=623380&tro7054_0_0

Vývoj ARJ21 začal v roce 2002 a v roce 2005 se součástí vývojové skupiny pro Fly-By-Wire řídící systém stal i tým inženýrů z Honeywellu v Brně. V roce 2008 jsem se součástí tohoto týmu stal i já :-)

Nejobsáhlejší zprávu o prvním letu ARJ21 přinesla samozřejmě čínská televize. Všimněte si prosím všudepřítomné rudé barvy a vlastenecké nadšení všech ... :-) omluvte prosim sníženou kvalitu vysílání, vysíláme až z Číny :-)

http://6.cn/watch/10728648.html

I když od prvního letu bude vývoj pokračovat dál a než se ''árejéčkem" svezou první cestující to potrvá ještě přibliže 18 měsíců, přes 200 letadel je už teď prodaných. Dokonce i za hranice Asie...

Pro zajímavost ještě téměř neuvěřitelné ARJ21 video i s čínskou propagandou, sličnou slečnou v červeném a mohutnou smyčcovou symfonií....

Základní údaje o ARJ21 najdete

http://en.wikipedia.org/wiki/ACAC_ARJ21

http://www.acac.com.cn/site_en/product01.asp¨

Zpráva o prvním letu ARJ21 se rychle rozšířila dokonce i v čechách. Obvzláštně pikantní diskuze se rozvinula na Novinkách a Ihned :-) Největším řekvapením bylo, že první let "Létajícího Phénixe" byl oznamován i na bilboardech kolem dálnice D1 :-) Nevěříte? klikněte na odkaz níže:

http://www.venstim.cz/?231bd250d4033952c20c4c2b46c510d3

Takže vzhůru do oblak :-)

BEST televize uvádí...

2008-10-27T12:04:00.006+01:00

BEST televize uvádí

Norway trip

V hlavních rolích:

Laci Placi
Pavla
Pospa
Helča
Jonathan
Martin
Petruška
Johny
Hanka

Místo natáčení:
Norsko, Fjord Geiranger

Norsko, Trolí stezka

Norsko, Alesund
Natočeno v říjnu 2008

Stručný děj: Devět brněnských BEST studentů vyráží na výlet po Norsku. Po počátěčních kompikacích (někteří cestují letadlem přes Bratislavu, Londýn a Oslo) se všichni šťastně shledají v Trondheimu :-)

V Trondheimu všechny příjemně překvapí nečekanně slunné počasí, na dalekém severu, v říjnu, v tričku... kdo by to byl čekal :-) V Tronheimu obdivují místní katedrálu, kde jsou korunování norští králové.

Záhadou pro všechny je účel zvláštních červených dřevěnných bran.

Červená, zelená, žlutá. Víc barev najít nelze. Navíc všechny domy jsou jak jinak než ze dřeva.

I tenhle nejstarší dřevený dům na celém celičkém severu. Překvapivé je, že od 16. století, kdy byl postaven, ani jednou nevyhořel. Narozíl od Osla, které vyhořelo celkem dvanáctkrát.

Trondheimský přístavu se naši hrdinové marně snaží identifikovat sochu horníka. Vypadá jako Antonín, topič elektrárenský. Omyl - je to poslední viking....Květinový most je v říjnu překvapivě bez květin, lodě, ryby. Na obloze se honí mraky a sluníčko střídá po deseti minutách déšť a naopak. Naši hrdinové nepřipraveni a zmátoření prvním sluníčkem jsou na rozdíl od Norů vybavených nepromokavými bundami promoklí na kůži... Deštník nejde použít, s prvním větším poryvem větru odlétá dál na sever.

Norové se mají dobře. Bydlí v malých dřevěných domcích. Bez záclon, aby na sebe hezky vzájemně viděli. Hodně topí, protože elektřina je v Norsku levná. Jinak je ale v Norksu všechno setsakramensky drahé... Což naši hrdinové nelibě nesou při nákupu potravin ale hlavně večer v hospodě. Ona totiž třetinka piva v baru za 200 Kč v přepočtu není nic moc... Ještě že norští kamarádi vypomohou - pivo se tu vaří ve velkém doma z instantního prášku, chemici ve školních laboratořích destilují alkohol. A alkohol na letišti v bezcelním obchodu je levnější než v Čechách. Prohibice na alkohol nefunguje. Tak proč ji vlastěně mají?

O tom už vážení diváci bude druhý díl Norway tripu s názvem Adventure continue. Dívejte se na váš oblábený kanál i příště :-) Těště se na další příhody našich hrdinů - třeba na příběh o Laci Placi, o tom jak ujet 1100 km za jeden den a o tom proč se norové opíjejí zásadně před šestou večer :-)

Recept na Římský koláč

2008-10-02T18:45:00.005+02:00

Recept na dvoudenní římský koláč.

TĚSTO :
Do středně velké mísy dejte 25 deštivých kapek z Chrámu sv.Pavla za Hradbami,...

... přidejte špetku z výzdoby stropů ve Vatikánských galeriích, ...

... o množství se poraďte s kuchařkami z příčné chodby,...

... rozpalte troubu na 250 stupňů - ale pozor aby z toho nebyl požár jako na fresce v Rafaelových sálech...
... do mísy přidejte dojem z vatikánské knihovny...
... celé těsto zamíchejte a nechte chvilku uležet v chrámu sv. Petra...
... aby bylo těsto dostatečně křehké, je třeba ho uložit na místo se správnou vzdušnou vlhkostí aby řádně vykynulo...
... ale hlavní svatopetrský oltář se pro kynutí těsta moc neosvědčil....
... takže je lepší vyzkoušet jiné místo - třeba ve věži chrámu sv. Petra...
... ale pozor at po cestě nahoru po příkrých schodech těsto nevyklopíte !!!! ...
... pokud těsto nechce dobře kynout, přidejte trochu vody z kašny u Pantheonu...
... pak přidejte trochu španělského koření. To nejlepší se prodává na španělkých schodech...,
... vše dobře promíchejte a těsto nechte uležet přes noc.
POLEVA:

Než se těsto uleží, začneme připravovat polevu. Do šlehače nasypte 20 dkg nočního římského svitu ...
... přidejte půl litru vody z Fontány Di Trevi, řádně vyšlehejte a spolu s těstem nechte uležet do druhé dne.
Do polevy pak přidejte hrst vápence z Kolosea....
... nejkvalitnější vápenec je až na dně Kolosea...
... přisypte trochu červeně z římských lázní v Palatinu...
... a polevu zamíchejte. Odleželé těsto smíchejte s antickým prachem z Forum Romanum...
... těsto nakypřete Antickými sloupy...
... a dejde péct do trouby na 45 minut.
... Na hotové těsto nalejte hotovou polevu a římský koláč je hotový :-) Dobrou chuť :-)

Se Zlínem v Křižanově až do oblak

2008-09-24T20:52:00.004+02:00

Seznamte se prosím - letadlo Zlín 43 :-)

Sice trošku starší letadlo, ještě made in Czechoslovakia...

I avionika je mírně zastaralá, autopilot chybí úplně...

... ale letadlo pořád létá :-)

... krásná je Vysočina v okolí křižanova z výšky pul kilometru :-)

... až na tu dálnici.... Jako jizva v krajině....

A zde již spokojený skoropilot, který přežil první let i s dvojitým nácvikem volného pádu a průlety zatáčkou náklonem na křídle.

Bulharsko-řecká divočina

2008-08-19T22:42:00.041+02:00

Do Bulharských hor se dá cestovat všelijak... Třeba 21 hodin autobusem, nebo 26 hodin vlakem, nebo dva měsíce pěšky :-) My jsme zvolili kombinovanou přepravu - Pendolinem na letiště...
... letadlem do Sofie...

... a skútrem do hor :-) Vítejte v PIRINU :-)

Druhé nejvyšší bulharské hory, které jsou více divočejší a méně navštěvované než jejich slavnější kolegyně RILA se rozhodli s plnou zátěží zdolat následující dobrodruzi: Jarin, Klára, Slažan, Vendy, Kája, Martina, Lucka a já :-)

Hlavní hřeben Pirinu se táhne ve výšce asi 2000 metrů.

Výhledy supr, teplota oproti 35 stupnum v údolí moc příjemná.

Krávy všudepřítomné. Vždycky jsme si myslel, že kráva je líné zvíře, ale tyhle bulharské se spokojeně popásali i ve výšce 2300 metrů...

Seznamte se prosím - v dálce se majestátně vypíná kopec VIHREN - nejvyšší vrchol pohoří RILA, 2906 metrů.

Celkem fuška na něj vylézt...... ale podařilo se a výhled stál za to :-)

Bulhaři mají smysl pro humor - značka zúžená vozovka se pro kilometrový úsek hřebenu zajištěný lanem opravdu hodila. Lezení jako po střeše. 500 metrů sráz nalevo, 500 metrů sráz napravo, 20 kilo batoh na zádech, lano v ruce. Zvládli jsme to všichni :-)

Za čtyři dny jsme se už jen ohlíželi zpět, cože jsme to všechno přelezli... :-)

Bulharské vlaky jsou prima :-) Dveře nejdou bud otevřít a nebo zavřít, ve 35 stupních je jedinou klimatizací otevřené okno a o čistotě záchodu ani nemluvě.... :-)

Hory jsou za námi, čas na odměnu :-) Co takhle bulharské víno? Nejen medvědí krev se tu pije :-) Nejvyhlášenější bulharská vinařská oblast MELNIK už čeká :-)

Víno tu roste na zvláštní písčité půdě, kterou voda vytvarovala do podivných kaňonů...

... a špičatých stěn. Asi právě proto se tu vínu tolik daří :-)

U vchodu mnich s dlouhými černými fousy a dlouhými černými vlasy v dlouhém černém hábitu (v asi 30 stupních ve stínu...) přerovnává cihly... Vítejte v Rožeňském klášteře...

Jak je vidět, i Mniši pěstují víno :-)

Nástěnné malby však pamatují ještě Cyrila s Metodějem, kteří se tu prý po cestě ze Soluně na Moravu zastavili.

Dvě zajímavosti: ve 2:52 v noci je pořád ještě 29 stupňů, a vlak do řeckých Athen má už 40 minut zpoždění....

Nakonec ale vlak přeci jen přijel, takže - hurá do Řecka :-) Chalkidiky je prý jedno z nejčistších míst v Řecku, voda je prý čitá a průzračná. Tak jsme se o tom jeli přesvědčit na vlastní oči :-)

Nekecali :-) Voda teplá, čístá, a já se ve svých 25 letech poprvé v létě koupu v moři :-)

Bary na pobřeží nabízí nejen občerskvení ale i nezbytné sluněčníky - bez nich by byl každý spálený od sluníčka za 10 minut....

... a nejlepší nocleh jaký můžete v Řecku mít je uprostřed olivového háje na útesu...

... pod kterým celou noc šumí moooooře..... :-)
... a ze kterého je ráno krásně vidět celé pobřeží kolem Chalkidiky a městečko Kalifea.

Nikdy jsem nebyl plážový povaleč, dva dny u moře jsou tak akorát, takže ted zas vzhůru do divočiny :-) Soluň, nebo nověji Thessaloniky jsou mix mezi starou pravoslavnou architekturou,...

... pravoslavnými kostelíky neopravenými ...

... i pravoslavnými kostelíky opravenými ... :-) V tomhle se zrovna kolana svatba, ženich a nevěsta si řekli své ANO v osm hodin večer ... hold jiný kraj, jiný mrav :-)

I přístav ožívá hlavně po setmění, když všchni obyvatelé, přes den uklizení před slunečním žárem konečně vyrazí do ulic města za zábavou a odpočinkem :-)

Ale moře je o poznání špinavější a divočejší než to na Chalkidiky.

O cestě nočním vlakem z řecké Soluně do Bulharské Sofie by se dal napsat samostatný román, takže jen heslovitě:

Vlak je sestaven z lokomotivy, jednoho vagonu na sezení a dvou lůžkových,
Při pohledu na směsici bulharů s obrovskýma taškama, kteří se chtějí nacpat do jediného vagonu k sezení to vzdáváme a jdeme se zeptat na cenu lůžkového vagonu
Jarda usmlouvá cenu za lůžkový vagon z 55 EURO na 25 EURO. Že v kupé se třemi postelemi budeme spát čtyři nikomu nevadí.
V jediném vagonu na sezení se už nedá ani projít, ulička je zaplněna lidmi a zavazadli, všichni kouří, dveře vagonu nejdou zavřít.
Na hranicích stojímě dbě hodiny - hodinu na řecké straně, hodinu na bulharské straně. Kolem vlaku stojí celníci se samopaly. Jsme pořád ještě v Evropě?
Potřebujeme koupit jízdenky před Bulharsko, ale nechtějí mě pustit z vlaku, prý nejdřív Policia musí přijít
Když Policia se samopalem konečně přišla, tak konstatovala Čeka, OK a bylo to.
Honem koupit jízdenky. Já to s tíhám, vracím se do vlaku, ted ještě musí koupit jízdenky Jarin. Ale ten nemůže najít výpravčího, pobíhá po nástupišti a vlak se rozjíždí...
Naštěstí průvodčí uklidňuje všechny: MANEVRE, MANEVRE. Vlak se jen přesunnuje na jinou kolej... Polovina vlaku, kterým celníci zabavili pas si oddechla, ale Jarin na nástupišti, kterému nikdoo nic neřekl(jinak než bulharsky nebo rusky se tu nemluví), si mezitím než vlak přesunuli na jinou kolej skoro úspěšně sehnal taxíka.... :-)

Sofie :-) Hlavní město Bulharska, typicky balkánskké město - špinavé, betonové, spousta odpadků, toulaví psy. nejlepčí z celého města je hlavní trh - od rajčat, přes sýry, oblečení , koště a televizi tu seženete všechno :-)

A chrám Alexandra Něvského - a před ním spousta vetešníku se zaručeně pravými odznaky, měči, pistolemy, penězi. Vše s říšskou orlicí, hákovým křížem a nebo aspon portrétem Ferdinanda Prvního Habsburského :-) Našli jsme i zelenou československou stokorunu a korunovou minci s lípou :-)

Balkán je prima :-) Je to pořád ještě divoké místo v Evropě. Ale i tady už je znátm že Evropské unie se naží a její peněženka je štědře otevřená. možná už za pár let to tady bude vypadat jako v Paříži, Londýně a nebo na Václaváku. Ale do té doby to stojí za to vidět. jen je potřeba si pospíšit, první McDonald už v Sofii otevřeli...

Jak se v Rumunsku staví letadla

2008-07-22T23:32:00.018+02:00

Čekal jsem špinavé město plné prachu a paneláků. Spoustu bezdomovců. Toulavé psy. Stará auta. Ale zmýlil jsem se... Bukurešť je úplně jiná...

Bukurešť na začátku 19. století hodně ovlivnila francouzská kultura. Spousta staveb v centru města byla postaveny francouzskými architekty, jsou to kopie staveb z Paříže nebo to jsou zmetky, které jinde nechtěli:-) Jako třeba socha Vlada Terpeše (Drákuly...) na jednom bukurešťském náměstí - původne si ji objednal fransouzcký král, ale nelíbila se mu a nechtěl ji. Tak si ji vzali Rumuni, uřízli jí původní hlavu a nasadili novou - rumunskou, drákulovskou :-)

Největší budova na světě je Pentagon v Americe. A druhá největší budova na světě? No přece "Dům lidu" v Bukurešti :-) Postavil ho diktátor Chauchesku v roce 1980 a od té doby pořád přitahuje pozornost... je prostě obrovský :-) !!

Chauchesku byl vůbec zvláštní diktátor... po celém Rumunku rozestavěl několik stovek staveb, dokončil jich asi čtvrtinu, zbytek je stále rozestavěný...., v Bukurešti zbořil půlku krásných historických staveb aby místo nich postavil paneláky... Naštěstí nestihl zbořit všechny a Rumuni ho při revoluci zastřelili. Zbylé historické budovy se ted mohutně opravují. Peníze z Evropské unie jsou vidět všude...
V Bukurešti bydlí spousta bláznivých Rumunů, kteří až do rána tančí balkánské tance do kruhu v krásných krojích s kloboukem, ...

... a domů pak jdou někdy i po rukou :-) Možná že právě cestou domů z jedná takovéhle protančené noci se zrodil v hlavě pár rumunkých BEST studentů nápad - co takhle nechat si postavit letadlo? :-) No to je nápad :-) A protože jsou Rumuni stejně jako všechny balkánské národy od přírody lenoši, pozvali si na postavení letadla studenty z ostatních evropských zemí :-) Rumuni nejsou na stavění letadel moc šikovní.... však se podívejte a video :-)

http://www.youtube.com/watch?v=NOxKALtbNpE

Pozvaní letečtí odborníci pak týden jako o život plánovali, počítali, stavěli... letadlo :-)

Potýdnu usilivné práce ještě závěrečná fotografie turecko-česko-srbsko-portugalsko-chorvatského týmu s hotovým letadlem ...

... chvilka napětí před prvním startem...... poletí nebo nepoletí?

LETÍ !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Uf :-) Týdenní práce nepřišla na zmar :-) Ale je nutno dodat, že naše letadlo nebylo nejlepší a první cenu (vyhlídkový let nad Bukureští) nevyhrálo :-( První cenu vyhrál Murat tým - možná i proto, že jeho vedoucí Murat sbíral zkušenosti o stavbě letadel loni v létě na BEST kurzu v Brně :-)

Protože ale všechny týmy byli velmi úspěšné a všechny letadla letěla (byť některá poprvé a naposled.... :-) ), všichni si zasloužili odměnu - výlet okolo Rumunska :-) Okružní jízda Bukurešť- Sibiu- Sighishoara - Bran - Bukurešť začíná.

Cestování po Rumunsku není žádná sranda, Rumuni mají jen dvě krátké dálnice, dopravní zácpy jsou úplně normální... My jsme v zácpě před Sibiu popojížděli tři hodiny.... A prý to bývá i horší...

Sibiu je město na středozápadě Rumunska. Skoro všude jsou něměcké nápisy, v ulicích města je slyšet němčina i dnes... Jak by taky ne - tohle město bylo za císaře Františka Josefa hraniční město Rakouska-uherska....

Němci a Rakušani jsem však dne už jezdí maximálně na dovolenou :-) Rumunské drsné poměry, blízké pohoří Fagaraš, horké léto a drsná zima ..... Sibiu není místo pro žádné bábovky :-)

Rumuni to neměli jednoduché. Snad všechny okolní země se snažili přivlastnit si rumunskou krajinu k sobě - Turci, Rakušani a Maďaři, Rusové.... možná právě proto jsou v místním kostele na obrazech namalovány všechny záporné postavy oblečené v tureckém turbanu a nad jedním oltářem lze najít i český symbol - českého lva :-)

Rumunský venkov to je divočina sama o sobě. Skok o sto let zpátky. Po silnicích pořád chodí krávy, které když se vracejí z pastvy přesně vědí do kterých otevřených vrat nají vejít. Potkat můžete celou rumunskou kapelu, která jde vyzvednou ženicha při začátku třídenní svatby. Nebo mnicha který obchází auta stojící na křižovatce na červenou a prosí o almužnu . Domky jsou nízké, se střechami z tašek podmazanými cementem.

Typický rumunský domek je i na deseti lei bankovce :-) Mimochodem - rumuské peníze jsou z plastu a ne z papíru, takže je můžete klidně zmačkat do kuličky a nic se jim nestane :-)

Domky nízké, naopak dřevěné pravoslavné kostely vysoké.... :-) Kdykoliv když rumuni projdou okolo nějakého kostela, tak se třikrát pokřižují :-) Platí to i v autě - takže je celkem sranda když řidič pustí za jízdy volant aby se mohl pokřižovat... :-)

Jako zjevení v Rumunské venkovské krajině pak vypadá kostelní komplex v Biertranu. Je to tak zvláštní a nečekané... mezi malými rumunskými domky stojí najednou ohromá věž kostela... možná i proto je celý komplex v Unesco.

Sighishoařa je trochu podobná Českému Krumlovu. Jenže Českému Krumlovu v roce 1980 :-) Neopravenému, zašlému, turisty dosud neobjevenému... :-) Křivolaké uličky historického centra, pevnost tyčící se nad celým městem, šedá barva všech fasád domů ve městě, to dodává tu pravou atmosféru středověkého města.

A když pak navíc pobíháte celou noc po setmělé pevnosti abyste našli staré runy a pomohli osvobodit nespravedlivě uvězněného chasníka, kterého chce Vlado Terpeš ráno popravit, připadáte si fakt jako ve středověku :-) Mimochodem - Vlado Drákula Terpeš neumí moc hrát šachy a chasníka jsme v 3:30 ráno osvododili :-)

Drákula v Sighishoaře pozval všechny na návštěvu k sobě domů :-) V transylvánii o něm koluje mnoho strašidelných pověstí a legend, však příběh o drákulovy byl i jedním z nejúspěšnějších českých muzikálů :-) Drákulovský hrad Bran však moc strašidelně nevypadal a ani žádní upíři kolem nelétali ... :-(

O mnoho přívětivěji vypadal zámek Peles v Sibiu - poslední sídlo rumunských králů.

Zpátky v Bukurešti. Co dodat - snad jen že Bukurešt není tak špinavé město jak si každý myslí. Hodně se opravuje a věřím že za pár let to bude velmi oblíbená turistická destinace. Ve městě nejsou skoro žádní bezdomovci - prý odjeli žebrat do Prahy, kde je víc turistů... :-) Auta rozhodně nejdou žádné staré kraksny. Na silnicích je vidět překvapivě hodně českých Fabií a Octavií, ale hlavně nových rumunských Dacií. Pořád ale platí, že se jezdí i na červenou a nejdůležitější součástí auta je klakson :-) Snad jen toulaví psi splnili očekávání :-) Ve městě jich je fakt spousta, na každých 10 obyvatel Bukurešti připadá jeden toulavý pes :-) Ale Bukurešťané to vědí a o své toulavé pejsky se vzorně starají :-) Tak Pápá Rumunsko a doufám, že brzo naviděnou :-)

Dvoutýdenní BEST jízda

2008-07-10T21:40:00.028+02:00

Tak úplně na začátku je jedno video....

http://www.youtube.com/watch?v=l-QpQWE_4f4

Pak přijede 22 úplně cizích lidí, kteří se předtím nikdy v životě neviděli do Brna...
... jsou z různých koutů Evropy - z Turecka, Rumunska, Estonska, Švédska, Itálie, Španělska, Portugalska, Chorvatska, Německa, Polska, Maďarska....
... do Brna se přijeli dozvědět něco o biochemických materiálech...... ale taky představit svoji rodnou zemi, její kulturu, jídlo a pití...
... a podělit se o svoji národní hrdost s ostatními....
... ale taky zjistit, jak chutná české jídlo, jak moc dobrá je becherovka, nebo kolik litrů piva ročně vypije průměrný Čech...
... naučit se tancovat polku....
... poznat jak moc krásné to je na českém venkově... no schválě, kdo pozná tuhle kostelní věž? :-)
... zkusí chystnouk klíště při sezení v trávě...... nebo při čekání na autobus...
... nebo při luštění šifry...
... podle které správně trefí do Toulovcových maštalí....
... a do Proseče...
... kde pak celý večer zpívají a hrahí ruletu na Staré lékárně...
... aby se další den podívali, jak moc hezké je to v Litomyšli....
... v Kláštěrních zahradách....
.... aby se v Brně potkali se šíleným chemickým profesorem...
... během chemické módní přehlídky...
... samozřejmě i s ochrannými brýlemi...
.... aby se z nich nakonec po 14 dnech stali možná přátelé na celý život :-)...
... a k tomu jim pomohl BEST - Board of Europian Student of Technology a jeho technický kurz...... který jsem pomáhal spolupořádat i já :-) Mám vůbec psát že to bylo prima ? :-)

Dneska jdeme na Triglav :-)

2008-05-06T20:17:00.006+02:00

Luboš, neděle, 20 hod: „Mám auto a 4 dny volna. Sežeň spolucestující a jedeme někam!“

Já, pondělí, 10 hod: „Spolucestující sehnaní, dovolená zařízena, jedeme :-) Kam?“

Martina, pondělí 18 hod: „Co takhle vylézt na Triglav?“

Já, Lucka, Luboš, Kája, Martina, středa 22 hod: „Odjíždíme do Slovinska - Julské Alpy už na nás čekají, hurá :-) “

Luboš, čtvrtek, 5:00 „Vstávejte, už jsme ve Slovinsku, jezero Bled před námi“

Já, čtvrtek, 5:01 : „Kterého blázna napadlo postavit kostel na malém ostrově uprostřed jezera???“

Lucka, čtvrtek, 7:15 „Prší, nebo chumelí?“

Já, čtvrtek, 7:16 „Zatím prší, chumelit bude až za chvíli :-) Ale k vodopádu při Savici už je to jen kousek.“

Já, čtvrtek 8:00 „Nepočkáme až otevřou Informační centrum a nezeptáme se na počasí? Nevypadá to, že by se vyjasňovalo…“

Martina, čtvrtek 8:01 „Informační centrum otvírají až v deset, tak dlouho přeci čekat nebudeme. A cíl je přece jasný, dneska jdeme na Triglav :-) “

Luboš, čtvrtek 10:30 „Hele, tady je ještě trochu zbytek loňského sněhu !!“

Luboš, čtvrtek 10:40 „Hele, tady je ještě loňský sníh všude kolem nás !!“

Lucka, čtvrtek 10:45 „ Právě jsme do lonského sněhu zapadla po pás…“

Kája, čtvrtek 11:10 „Viděl jste někdo značku?“

Martina, čtvrtek 12:15 „Vyndejte mapu, ta značka tady někde musí být, a navíc začíná pršet“

Já, čtvrtek 14:35 „ Na Triglav to dneska asi nevypadá, velím ústup zpět do údolí. Sněhem se brodit nemůžeme, značka je kdesi v tahu, začíná foukat. Jdeme zpátky, ze sedmi Triglavských jezer pro tentokrát uvidíme jen jedno, zbytek si necháme na příště.“

Kája, pátek 8:30 „Vstávejte, venku je moc krásně, dneska jdeme na Triglav !!“

Luboš, pátek, 10:45 „Za tímhle kostelem začíná ta červená značka na vyhlídku na Bohinské jezero?“

Lucka, pátek, 10:46 „Ve Slovinsku jsou všechny turistické značky červené…“

Martina, Kája, pátek 14:00 „Kolik stupnů má to Bohinské jezero? Nevykoupáme se ?“

Já, pátek 17:00, „Týjo, to jsou blázni, oni do té ledové vody fakt vlezli“

Já, Lucka, Luboš, Kája, Martina, sobota 9:10 hod: „ A kam dneska? Dneska jdeme na Triglav ? Kudy? :-) “

Martina, sobota 11:18 hod: „Triglav na obzoru :-)“

Luboš, sobota 11:19 hod: „Paráda, vypadá to, že nahoře nejsou tři metry sněhu ale jen dva a půl :-)“

Kája, sobota 15:11 hod: „Kdy už skončí ty nekonečné serpentiny? Začíná se mi dělat špatně…“

Já, sobota 15:12 hod: „Neboj, už tam budem, pramen řeky Sávy je za támhletou zatáčkou.“

Já, neděle, 11:20 hod „Tady bych chtěl bydlet :-) Lublaň je hlavní město venkovského typu, hodně zeleně všude a hory hned za městem :-)“

PS: Fotky jsou od Lucky, Lubošovi fotky najdete na http://www.lubos.lnenicka.com/slovenia2008/index.html

PS 2 : Všechny zápisy pochází z imaginárního deníku výpravy, místa, osoby a čas se můžou mírně lišit od skutečnosti :-) A taky skutečnost se může mírně lišit od skutečnosti :-)

Beskyde Beskyde, kdo po tobě ide

2008-05-06T20:15:00.002+02:00

No? Kdo asi? :-)
Já? Neeeeee, ani náhodou.....
Po polské straně Beskyda jsem nešel já. Kdepak...

A vůbec nic jsme tam neviděl. Žádné luxusně zařízené chaloupky jsem tam neviděl...

... počasí bylo výborné a viditelnost skvělá ...
... ani žádné zvíře jsem za celou cestu nepotkal....

... a už vůbec jsme nebyl v lanovém centru...

A v tomhle článku není ani jedna lež :-)

Jaro, zima, jaro

2008-04-05T11:03:00.010+02:00

Jen několik fotek z přelomu března a dubna 2008. Bez komentáře.... aneb zažité pořadí jaro, léto, podzim, zima už neplatí :-)

15.3.2008 Brno, Wilsonův les (bývalá sjezdovka)
16.3.2008 Brno, Kamenný vrch23.3.2008 Česká Rybná24.3.2008 Česká Rybná (Velikonoční pondělí, místo na koledu na lyže... :-) )30.3.2008 Česká Rybná (na lyže už ne.... :-) )1.4.2008 Brno, Koniklecová ( Koniklece :-) )

ARJ 21 roll out

2008-04-05T10:28:00.007+02:00

Čína už vyrábí oblečení, hračky, elektroniku, motorky, dokonce už i auta. Většinou nevalné kvality.... Jediné, co Číňani ještě nezačali vyrábět, jsou letadla. Ale pozor, už to neplatí :-) Čínská vláda se rozhodla vyrábět vlastní čínské letadlo. Malé, úsporné, moderní, prostě regionální moderní letadlo pro 21 století. Advanced Regional Jet for 21 century - ARJ21.
Protože Čína si ale netroufne vyrobit celé letadlo, (přeci jen byl by to docela průšvih kdyby spadlo.... :-) ), tak si na pomoc přizvala Ameriku. A protože ani Amerika si netroufne vyrobit letadlo sama, přizvala si na pomoc Brno. A protože ani Brno si netroufne vyrobit letadlo samo, přizvala si na pomoc mě :-) Takže od ted: Petr Lacman, člen brněnského ARJ21 teamu :-)

V prosinci proběhl v Šanghaji slavnostní první roll out letadla - plechová kastle letadla byla poprvné vytažena z hangáru a s velkou komunistickou parádou představena veřejnosti. Vevnitř v letadle zatím nic není. Ani motory, ani sedadla, natožpak pilot :-) Ale na tom, aby už brzy vevnitř letušky roznášely kávu se usilovně pracuje i v Brně :-) První let ARJ 21 je plánován na září 2008.

Třebíčská Dobrá voda

2008-03-24T21:42:00.005+01:00

Pošmourným Polskem

2008-02-23T10:46:00.025+01:00

Na úvod hádanka - dům na obrázku je:

a)tajný archiv FBI v Brně
b)novostavba kulturního centra v České Rybné
c)Fakulta chemie a biologie v Gliwicích

C je správně :-) V této budově se totiž v Polsku zkoumá, jak bude růst obilí, když ho pohnojíte novým, právě vymyšleným chemickým hnojivem. Po chodbách jsou rozmístěné inkubátory a v nich za přísného dohledu roste obilí, macešky a jiné rostlinstvo :-)

Gliwice je na jednu stranu město jako každé jiné. S náměstím a radnicí...

... s kostelem ...

... s parkem s náhodně pohozenými kameny v korunách stromů ...
... s botanickou zahradou.
Něco je však přeci jen jiné. Ve vzduchu je neustále cítit uhlí. Jak by taky ne, však uhelné doly a velké továrny jsou v polském Slezsku na každém kroku. Ulice špinavé, neuklizené a neupravené, domy zchátralé, skoro nikde se nic nestaví a neopravuje. 15% nezaměstnaných obyvatel je velkým důvodem, proč spousta Poláků pracuje v létě na farmách po celé Evropě...

31. srpna 1939 večer se četa německých vojáků převléká do uniforem polské armády. Nákladním autem přijíždí k německému vysílači v Gliwicích, který hlídají něměčtí vojáci. Po fingovaném přepadení zůstavají na místě ležet mrtví němečtí vojáci. Ráno se v novinách hned na titulní stránce objevuje velký článek o přepadení německých vojáků polskou armádou. Odveta německé armády na sebe nenechá dlouho čekat. Začíná druhá světová válka... (vysílač je taková ta malá čárka na obzoru :-) )
Plesové šaty, smoking ... Hurá na ples :-) Bal chemika 2008 neboli oficiální ples Fakulty chemické v Gliwicích právě začíná :-) Oproti českým plesům je tu několik malých detailů : místo polky se tančí polonéza, občas taněčníci při tanci zakopávají o z podlahy uvolněné dlaždice (ples se totiž koná v budově místní menzy :-) ) a nikde se nepije alkohol, na baru se prodává jen nealko.... Jo jo, jiný kraj jiný mrav. Zachránila to vodka zakoupená v blízkém supermarketu :-)Czestochowa je největším poutním místem Poláků. Ročně sem zavítá skoro 5 milionů poutníků. Naštěstí ve velmi deštivém odpoledni zůstala většina Poláků v teple svého domova a na Jasné hoře přeplněno nebylo. V 1655 obléhalo kláštěr 3500 švédských vojáků, ale kláštěr, který bránilo jen 260 mnichů, nedobyli. V celém areálu se kromě hlavní baziliky a kláštera nachází taky spousta muzeí, novodobých soch, obrazů.

V hlavní bazilice, jemně barokně zdobené, probíhá mše každou hodinu. Jedna skončí a druhá ihned začíná :-) Ovšem hlavní poklad Svaté hory se ukrývá v malé kapli vedle hlavní baziliky. Ikona Panny Marie Čenstochovské je tak vzácná, že je po většinu času ukrytá pod stříbrnou schránkou, která se jen někdy za zvuku trubačů odkrývá.

V chodbách kláštěra Jasné hory jde ale nalézt i novější obrazy. Třeba křížovou cestu od Dudy Gracze. Je zvláštní dívat se na obrazy, na kterých ukřižovaného krista natáčí televizní kamery a s Máří Magdalenou dělá rozhovor novinář... A ještě víc zvláštní je, že takového obrazy jsou vystavené na největším poutním místě Polska .... :-) Dobře tomu tak. Čenstochová je prostě zvláštní místo s nepopsatelnou atmosférou . Při procházce parkem v Katowicích najednou dostanete dojem, že právě přistálo UFO. Z nějaké vzdálené planety, z cizí galaxie. A opravdu :-) Pokud vstoupíte dovnitř, čeká vás výlet po celé sluneční soustavě, od planety k planetě. Ani komentář v polštině není na obtíž, ale planetárium v Brně je hezčí...

Nejhezčí budova v celých Katowicích je Slezské divadlo. Ideální poslední zastávka před cestou zpátky do Čech.

Hned za hranicemi do Čech vlak najedou jede rychleji. Máme lepší železniční koridory, tolik to nedrncá. Vše se mi zdá čistší, novější, opravenější. I nádraží. A konečně po 5 dnech svítí slunce. Jsem rád, že žiju v České republice :-) Už se těším, až zas budu příště srovnávat naší rodnou hroudu s nějakou jinou cizí zemí. Se kteroupak to asi bude tentokrát? :-)
PS. Kvalita fotek není moc valná, fotil jsem jen mobilem...

Barcelona - Dvacet stupňů, pomeranče a papoušci

2008-02-10T12:12:00.001+01:00

Ze začátku mi to nikdo nevěřil. Prý nová letecká linka z Brna do Barcelony, a prý zaváděcí ceny letenek, 150 Kč i s poplatkama, to je prý blbost, to není možný. ALE JE TO MOŽNÉ :-) Tak vzhůru ze zamračeného Brna, vzhůru do oblak a slunné Barcelony :-)Už nad Rakouskem se oblaky rozplynuly a my jsme mohli začít závidět rakušanům, že v Alpách mají víc sněhu než my v Krkonoších.

Z letiště Barcelona-Girona jsme do centra Barcelony jeli ještě skoro hodinu autobusem. Jízdenka na autobus stála víc než letenka :-) V Barceloně nás přivítalo sluníčko, skoro 20 stupňů, papoušti v korunách palem a dozrávající pomeranče. Víc než zimní bunda, kterou měli všichni, by se všem hodili sluneční brýle. Ty s sebou neměl nikdo :-)
Barcelona. Město na břehu Středozemního moře. Město obklopené kopci. Na první pohled se město jeví rozhádaně, staré neporavené domy vedle nových sklofasádových domů. Úzké uličky, kde si lidé podávají z jednoho balkonu na druhý kávu. Islámská čtvrť. A do toho všeho ještě architekt Gaudi, který dem tam postavil v Barceloně nějakou bláznivouo stavbu. Třeba jako mozaikovité paláce v parku Guel.

Nejvyšší z kopců kolem města se jmenuje Juic. Na jeho úpatí si postavili Španělé (nebo spíše Katalánci, protože barceloňané jsou mooc hrdí na svou katalánskou národnost) národní katalánské muzeum a národní katalánskou fontánu.
Hned za muzeem stojí Poble Espanol-Španělská vesnice. Tentokrát už kataláncům označení Katalánská vesnice neprošlo :-) Je to vlastně obrovské muzeum se spoustou typických úzkých uliček, obchůdků, kaváren a dílen. Moc podobných bláznů jako my asi v lednu na výlet do Barcelony nejezdí, taže všude bylo krásně volno, nikde žádné davy turistů. Paráda :-) A ještě poznámka: vstupenka dovnitř stála víc než letenka :-)
Na samotném vrcholu kopce Juic je kromě olympijského areálu s ohromným stadionem i hrad. Pořádně jsme se při výstupu zapotili, voa se v Barceloně dá pít jen balená kupovaná(z pítka na ulïci a ze všech vodovodních kohoutků teče jen neuvěřitelně hnusné cosi....),sluníčko svítilo jak o život a všichni dorazili na vrch pouze v tričku.Ale výhled z vrchu stojí za to :-) Barcelona jako na dlani na jedné straně....
... a obrovský přístav na druhé straně :-)
Už král karel IV. začal pěstovat na Pražském hradě víno. V Barceloně pěstují na hradě pomeranče :-)
Dolů z hradu se můžete svézt lanovkou (jízdenka stojí víc než letenka :-) ) nebo seběhnout pěšky k moři a přístavu.

Socha Kryštofa Kolumba na nábřeží připomíná velké úspěchy španělských mořeplavců. Nejlepší cesta, jak se o námořnících dozvědět víc je zastavit se na chvíli v námořním muzeu hned za sochou. Větší zážitek než z lodí v nás ale asi zanechal rozbitý počítač v promítací místnosti. Prostě jsem seděli v promítací místnosti, počítač se rozbil, přestal promítat a zapomněl nám otevřít dveře ven :-) Zavřeni v muzeu :-) Ještě ted vidím sestřinu jak buší na velké dřevěné dveře a volá HELP :-)Klášter Monserrat leží v kopcích kousek za Barcelonou. Vlakem a pak zubačkou, která překonává neuvěřitelné převýšení skoro kilometr. Co myslíte: byla jízdenka dražší než letenka? :-)

V Monserratu se mi moc líbilo. Krásné hory, krásný výhled na Barcelonu a moře a ještě hezčí klášter :-)
Když byl v Monserratu děda, tak se na prohlídku kláštera čekalo 5 hodin. My jsme čekali 5 minut a už jsme byli u největší atrakce-sochy černé madony. Výhoda cestování v lednu :-)
O architektu Gaudim už byla řeč. V roce 1900 stavěl v Barceloně parky, domy a stavení, nad kterými zůstával rozum stát a ještě dnes je jezdí obdivovat celý svět. Gaudiho rozestavěnou katedrálu zná snad každý. Prý bude hotová v roce 2025, no uvidíme :-) Při noční tour de Gaudi byly Gaudiho domy krásně osvětlené a Gaudiho katedrála krásně potmě :-) Temné úzké uličky gotického města, člověk by se skoro bál, že potká nějakého ducha. A opravdu jsme ho potkali... fotoaparát ho zachytil....
Viděli a stihli jsme toho hodně. Možná až moc. Víc než je možné popsat. Celý pobyt byl hodně náročný. Se spoustou zážitků. V letadle cestou zpět každý pospával. Probudil nás až východ slunce nad Brnem :-) Tak kam poletíme příště?:-)

Japonské PF 2008

2008-01-15T11:03:00.003+01:00

V Japonsku se vánoce neslaví. 24. prosince je normální pracovní den, v zemi budhistů a šintoistů se narození Krista fakt neslaví :-) Ale velké oslavy provází příchod nového roku. Císař Japoncům vyhlásí povinnou týdenní dovolenou a všichni Japonci se vrací ke svým rodinám aby s nimi Shougatsu - přelom nového roku oslavili. A posílají si vzájemně přání Nengajou. I já jsem dvě dostal:-) Minakuchi Reiko mi připomněla, že rok 2008 bude ve znamení krysy.Bývalí spolupracovníci v Alpsu zřejmě nemají v práci co dělat, protože se kvůli poslání novoročního přání dokonce i vyfotili :-) Tak ať je ten rok 2008 dobrým rokem i pro vás všechny :-)

Silvestr Čihák

2008-01-15T11:03:00.001+01:00

Znám křišťálovou chaloupku,
kde nejhlubší je les,
tam roste tmavé kapradí
a vůkol rudý vřes.

Kapradí i vřes byly sice tentokrát zachumelené, ale i přesto se Silvestr na Čiháku nadmíru vydařil :-) Agentura ČTK o jeho průběhu vydala následující heslovitou zprávu:

mrzlo až praštělo
sněhu dost, ale mohlo být víc
na místním zamrzlém jezírku proběhlo několik hokejových turnajů, ačkoliv brusle neměl nikdo a hokejku jen Jitka.
Kuba se osvědčil jako lyžařský instruktor a Lacmánek jako lyžařský figurant. Obojího využila Kača, která byla posléze schopná poprvé sama sjet sjezdovku v Petrovicích.
Platnost Schengenské dohohody o volném přechodu státních hranic byla ověřena při výletě na krmelec do Polska. Celníci u hraničního přechodu Za bukem opravdu nebyli a pas nikdo vidět nechtěl.
Nešťastným omylem došlo k zavření pánské části osazenstva do sklepa. Po vypití téměř všeho alkoholu, který se ve sklepě archivoval, zachránnila všechny ve sklepě zavřené před zmrznutím a upitím se k smrti Lucka. Děkujeme :-)
Vítězem soutěže o nejlepšího přiopilého tanečníka se stal David. Odborná komise nebyla schopná jeho taneční výkon zařadit do žádného stylu.
Novoroční párty v horské chatě Hajda navštívil i Jan Čenský a František Černý z Čechomoru. Měl přijet i Bono Vox z U2, ale prý jeho auto nevyjelo kopec z Kláštěrce do Petrovic. Tak aspoň na dálku všem zazpíval písničku Beautifull Day.
Náhodní turisté na Nový rok vyfotografovali jakéhosi pána, který zřejmě nešťasnou náhodou spadl nahatý do skoro zamrzlé vody Divoké Orlice. Jak se později ukázalo, podivín byl David a pád byl plánovaný v rámci novoročního otužování.
Nejlepší možnost lyžování byla druhého ledna v Říčkách. Na sjezdovkách nebyl nikdo, čekací fronty žádné a sjezdovky skvěle upravené.

Na kolik jsou agenturou vydané zprávy důvěryhodné necháváme na posouzení čtenářům :-)

Naživo tour 2007

2008-01-15T10:50:00.000+01:00

Troje ponožky. Podvlíkačky, termo prádlo, rolák, dva svetry a mikina. Oblečení? Tak jdeme na koncert :-)
Patnáct nadšenců z Proseče a okolí trénuje koledy a jiné všemožné nemožné vánoční písně už od konce října. Zpívající policejní major Kristýna tomu všemu šéfuje, aby vše ladilo a hrálo jak má :-)Koledy zní nejlépe v kostele. V každém kostele je totiž výborná akustika. Jenže strávit v kostele hodinu a půl posloucháním koled to je jako zavřít se do lednice s discmanem... :-) Takže proto ty podvlíkačky a dva svetry :-)Plný kostel lidí, kteří jsou ochotní mrznout při poslouchání koled a patnáct nadšenců, kteří jsou ochotní hrát a zpívat koledy už od října : to jsou nejlepší předpoklady proto, aby Náhodné seskupení Naživo koledy hrající koledovalo za rok znova, už podesáté :-)

V Mikulově dobře je :-)

2007-12-21T00:33:00.002+01:00

Nebaví vás schánení dárků a velký shon před vánoci? Co takhle utéct od zvonících šalin a koled vyhrávajících v obchodech? Chcete tip na ideální předvánoční výlet? MIKULOV :-)
Přivítal nás decentně zachumelený, bílý poprašek na střechách a sluníčko - paráda :-) V místním IC jsme zapůjčili klíče a hurá na jeden z největších židovských hřbitovů v Čechách. Mikulovský zámek je hned naproti. Přes zimu bohužel zavřený, takže jen zvenku.... :-( Že by na jaře ještě jeden výlet do Mikulova na prohlídku zámku zevnitř? :-)
Soumrak nás vyhnal na Svatý kopeček. Ne ten u Olomouce, ale ten nad Mikulovem :-) Nejen že z něj krásný rozhled na celé město, ale také na něm lze zažít pravou severskou sibiř - sníh a vítr pořádně prověří síly všech odvážných polárníků :-) Oni asi opravdu budou vánoce.... Dokonce i v Mikulově :-)
Copak si budeme dělat v Mikulově večer.... Pan sklepmistr Solařík ve sklípku Pod kozím hrádkem už na nás čekal a sudy s vínem taky :-) Pod kozím hrádkem jsem byl poprvé ve čtvťáku na gymplu... A od té doby víceméně pravidelně rok co rok :-) Je krásné, že pořád se najde 25 kamarádů, kteří touží po tom strávit večer mezi sudy s vínem a ráno s hadrem na hlavě :-)

Dokud se zpívá, ještě se neumřelo... :-)
Vrcholové foto z nočního výstupu na Kozí hrádek. Bohužel část výpravy se ztratila v pralesích na úpatí, část sežral po cestě medvěd a část zemřela vyčerpáním. Zbytek přeživších dorazil až na vrchol :-)
Tak ahoj Mikulove, hezky nám tu bylo... :-)

Za Ríšou a Helenkou :-)

2007-11-29T22:43:00.000+01:00

Už párkrát to vypadalo nadějně. Poprvé pět centimetrů, podruhé deset centimetrů. SNĚHU :-) Ale vždycky skoro hned roztál, jo jo hold ta jižní Morava... Sníh ještě není, tak nejvyšší čas vyrazit ještě obdivovat pozdní podzimní krásy okolí Brna. Přehrada je pořád polovypuštěná, prý se bude přes zimu vápnit a odzeleňovat.

Podkomorské lesy naštěstí odzeleňovat nebudou :-) Pár symbolických centimetrů sněhu mezi listnatými duby bylo, ale to je určitě jen předzvěst aspoň dvoumetrové sněhové nadílky :-)

Byl jednou jeden Ríša a Helenka. A měli se moc rádi. Až tak moc, že o nich Vilém Mrštík napsal knihu Pohádka máje. Protože se děj knihy odehrává v blízkých Ostrovačicích a místní potřebovali nějak pojmenovat dvě studánky v lese na vesnicí, problém byl vyřešen :-) Od té doby chodí výletníci čepovat zaručeně pitnou vodu k Ríšově a Helenčině a studánce…

Do Žebětína je to už jen kousek, hospoda u Richarda láká nejen na domácí vařené pivo ale i na čaj s citronem. Prostě bez hospody na konci nemůže být žádný pořádný výlet podařený :-)

BEST víkend

2007-11-06T21:56:00.000+01:00

Příští zastávka Přístaviště. Pár kroků ze zastávky šaliny a voda už je na dohled. Jenže - Brněnská přehrada je před zimou skoro do půlky vypuštěná....

To bylo první zjištění na začátku BEST motivačního víkendu. Pamatujete se ještě na BEST? Taková šikovná banda studentů, kteří pro ostatní studenty organizují všemožné nemožné akce. Třeba dvoutýdenní letní kurz v Makedonii :-)

Tentokrát BEST z Brna připravil motivační víkend na chatě u Brněnské přehrady. Asi 30 studentů z celé Evropy – Polsko, Maďarsko, Rakousko, Srbsko, Itálie, Portugalsko, Slovenko, jeden exotický skoročernoch z Venezuely a no Češi samozřejmě :-)

Po pátečním hromadném zahájení a nás v sobotu čekaly dva semináře (Projektový management a zlepšování soft skills), výlet k polovypuštěné přehradě, mezinárodní kuchařský kurz „How to cook bramborák“ a samozřejmě Internaational evening.

Účastníci z každé země představili svoji rodnou hroudu, ochutnávalo se jídlo i pití :-) … Zjistil jsem třeba, že Portské víno není víno ale likér, že Rakušáci pijí třešňový rum se šlehačkou a že oplatky se dají jíst i zapálené :-) Náročný večer…

Krásné slunečné počasí, do červena a žluta zbarvené listí stromů, které, když zafoukal vítr, sněžilo ze stromů dolů :-) Ani se do Brna nazpátek mezi zvonící šaliny nechtělo… :-)

Že byl víkend úspěšný dokazuje i to, že jsme od maďarské části výpravy dostali další středu pozvánku na víkend v Maďarsku.... :-) Sakriš, kdo má všechny ty akce stíhat :-)

Už letím

2007-10-23T10:58:00.000+02:00

Scéna jako vystřižená z amerického filmu. Letiště plné lidí, každý líně postává a čeká na svůj let. Až na filmového hrdinu, který na letiště dorazil na poslední chvíli, rozráží davy lidí a řítí se ke svému letadlu aby ho na poslední chvíli stihl…Stejně jsem dopadl já. Letiště Narita je 80 km od Tokya a trochu jsem podcenil rychlost vlaku. Z vlaku vystupuju v 9:40, odbavení mého letu na přepážce je do 9:55… Letím letištěm :-) Letištní rozhlas hlásí poslední výzvu pro cestující do Vídně, to jsem já, to je můj let…Honem honem!! Když konečně najdu přepážku, sympatická Japonka už má před sebou cedulku Přepážka uzavřena. Uf… Když ukážu letenku, naštěstí ochotně přepážku zase otevře, na můj kufr lepí cedulku „Spěchá“. Že mám kufr o kilo těžší než je limit, přejde bez mrknutí oka :-) Hurá, jsem odbavený, dnes odletím domů :-) Při procházení kontrolou pod rentgenem mi zapípá batoh, něco je špatně… Pracovník letiště ho prohledává. Aha, zapomněl jsem vyhodit lahev s vodou a podle nových pravidel se na palubu letadla nesmí nosit žádné tekutiny…Při čekání ve frontě na pasovou kontrolu chodí kolem letušky a shání poslední pasažéry na let do Paříže. Koukám, že nejen já mám zpoždění :-) Letušku s cedulkou Vídeň potkávám až těsně u letadla, stihl jsem to :-) Sajonara Nippon :-) Zvláštní pohled z okna letadla. Po přelidněném Japonsku vidím z desetikilometrové výšky nekonečné pláně Sibiře. Nikde nic, žádné město, žádná civilizace. Jen zasněžené vrcholy Sibiřských hor…

Při přestupu ve Vídni mě do nosu praští studený vzduch. Není zima, jen vlhkost je nízká a lépe se dýchá. Malým vrtulákem konečně přistávám v Praze :-) Stojím na české půdě a dýchám český vzduch :-) Kufr si vyzvedávám hodně otlučený, to asi ta cedulka „Spěchá“…
Mobilní telefon se zkouší poprvé po třech měsících připojit do sítě. V Japosnku nefungoval. mají tam jiný typ mobilní sítě. Připojení mu moc nejde, divně zvoní a bůhvíproč změnil datum o den napřed… Ale nakonec to zvládá :-) Děkuju všem za uvítání, nedovedete si představit jak velkou radost jste mi udělali :-) A taky jste otestovali můj mobil :-)
V autobuse do Brna už se mi klíží oči, jsem na cestě už skoro 24 hodin…

Kvůli Japonsku jsem začal studovat druhou vysokou školu, učím se teď o inflaci a neviditelné ruce trhu :-) Tři zameškané týdny doháním jak jen to jde, první týden v Čechách utekl strašně rychle. V pátek odpoledne konečně jedu domů… Česká Rybná :-) Přivítala mě se vší parádou. První sníh a červánky na nebi, parádní podívaná :-)

Poslení naposled

2007-10-14T15:02:00.000+02:00

V pátek jsem byl naposledy v práci. Odevzdal jsem poslední zprávu o měření. V pátek večer jsem byl naposledy se spolupracovníky v hospodě. (Mimochodem – vařená chobotničí ústa jsou lepší než syrová sépie).

V sobotu poslední pohled z okna ubytovny na Somu a okolní hory. Fotky z tohohle malinkého japonského městečka, posbírané za celé tři měsíce, najdete na rajčatové strance. Poslední cesta šinkanzenem ze Sendaje do Tokya. Hned na nádraží v Tokyu jsem si všiml, kolik je kolem mě cizinců… Jo jo, velkoměsto :-)

Poslední výlet po Japonsku, malé město Kamakura na pobřeží Pacifického oceánu. Poslední návštěva budhistického chrámu, s jedenáctimetrovou sochochou sedícího Budhy se může srovnávat už jenom socha budhy v Naře. Vzpomínáte ?

Poslední nádech slaného oceánského vzduchu, poslední procházka po písčité japonské pláži.

Yokohama byla v roce 1850 úplně obyčejný přístav. Pak ale císař Meiji rozhodl, že povolí cizincům vstup do od okolního světa do té doby úplně odříznutého Japonska a že vstupním přístavem bude právě Yokohama.

A cizinci se začali do Japonska hrnout jako o život. Změnilo to nejen Japonsko, ale i Yokohamu. Přístav připomíná kromě oceánu už jen stará zaparkovaná loď a místo námořníků se mezi místními mrakodrapy potulují turisti.

Národní muzeum v Tokyu je jedno z mála místa v Japonsku, kde uznávají studentům slevu na ISIC kartu. Že mě i po třech měsících má Japonsko pořád čím překvapit jsem zjistil ve chvíli, kdy jsem zjistil, že japonské obrazy nemají rám… Japonský obraz je prostě jen pruh látky, stočený jako roleta.

Poslední noční pohled na barevně nasvícené mrakodrapy. Aneb všechny šeredné krabicoidní stavby se večer stávají hezčími :-)

Poslední velká tori brána do šintoistické svatyně. Poslední japonské pivo…

V pátek přišel do hospody v Somě i nejvyšší manažer inženýrského oddělení v Somě. Prý byl s mou prací velice spokojen, předčil jsem prý jeho očekávání. Skoro s otevřenou pusou jsem poslouchal jeho nabídku na další, tentokrát dvouletou pracovní stáž v Alpsu. Že by všechno to naposled nakonec nebylo naposled? Bavilo by vás číst postřehy z Japonska další dva roky? :-)

Cestu znám…

2007-10-10T14:03:00.001+02:00

…a neměním směr, dojdu k řece plný ryb až tam na sever :-). Taky znáte tuhle písničku od Kabátu? Já jsem se přesně podle ní řídil, takže hurá na sever :-) . Prodloužený víkend k tomu přímo vybízel, sobota, neděle a v pondělí státní svátek - Den sportu. Jo jo, zvláštní svátky mají v Japonsku :-)

Zatímco centrum Tokya se může pochlubit hustotou zalidnění 13 000 lidmi na km²(!!!) , na severu Japonska bydlí jen 73 obyvatel na km². Většinu severu pokrývají hory, lidé se živí zemědělstvím. Ani šinkanzenem až na sever nedojedete, koleje se teprve se staví :-) Nejsevernějším ostrovem Japonska je Hokaido, ale na objevování jeho krás tři dny nestačí.Ale největším městem severního Honšů je Aomori a odtud už je to na Hokaido co by kamenem dohodil. Takže - vítejte v Aomori :-)

Už zdálky je vidět trojúhelníková budova ASPAM na břehu oceánu. Čtrnácti patrová budova je vlastně obří informační centrum zkřížené s muzeem. V několika výstavních sálech je představen sever Japonska zleva doprava a ze shora dolů, místní hudebník vytrvale drnká na cosi jako kytaru (video na jůtůbové stránce), mají tady panoramatické kino (sedíte uprostřed a promítací plátno je všude dokola kolem vás) a z vyhlídky v posledním patře za dobrého počasí dohlédnete až na Hokaido. Protože však počasí bylo až moc dobré a sluníčko svítilo jako o život, tak Hokaido vidět nebylo. Ale i výhled na okolní poloostrovy, oceán na jedné straně a hory na druhé stál za to. V Aomori je v srpnu jeden z největších festivalů, promenáda po ulicích města se sedmimetrovými papírovými samuraji.

Až do roku 1988 byla jedinou možností jak se dostat na Hokaido loď. Z Aomori jezdil na nejsevernější ostrov parník Hakoda-maru. Protože se na Hokaidu vypěstuje nejvíc rýže a tu je nutné nějak dopravit na jih Japonska, vymysleli Japonci svérázný způsob dopravy. Rýži naložili do vlaku a dopravili ji po klejích na pobřeží , pak s celým vlakem pak zajeli do parníku, přepluli oceán a na druhé straně oceánu zase vlak pokračoval po kolejích :-) Protože to však nebyla doprava spolehlivá, bouře a tajfuny často znemožňovali plavbu, rozhodli se Japonci provrtat pod mořským dnem mezi Honšů a Hokaidem tunel. Je dlouhý skoro 100 km a vede 150 metrů pod mořským dnem. Spolu s otevřením tunelu skončila i doprava parníkem Hakkoda-maru, dnes je z něho plovoucí muzeum. Paní průvodkyni, když zjistila, že jsem z České republiky, se rozzářili oči a vyhrkla: „Čeko, Vjéra Časlávska“. Naše gymnastka, která na Olympijských hrách v Tokyu v roce 1964 získala tři zlaté medaile, je mezi japonskými padesátnicemi velmi populární :-) Vůbec o Čechách toho Japonci hodně vědí, není to jako vloni v Americe, kdy Američani Českou republiku hledali v mapě mezi Ruskem a Mongolskem :-)

Pohoří Hakkoda san leží hodinu cesty autobusem od Aomori. Prostě kdysi dávno vybuchlo pár sopek a dnes je z toho pohoří. Navíc v polovině října začíná sezona barevného listí na stromech, japonský podzim je nejhezčí roční období a kvůli pohledům na kombinaci zelené, červené a žluté vyráží do hor půlka Japonska.

Většina však vyjede na hřeben lanovkou. Důchodkyně Minakuchi a její manžel ale lanovkou nejeli. Minakuchi se ke mně hlásila hned na začátku tůry na nejvyšší vrchol Odake, byla ráda, že si může s někým popovídat anglicky. A tak jsem se dozvěděl, proč mají Japonci čas na lezení po horách až v důchodu, kde v Japonsku rostou nejlepší jablka a jaké to je v Himalájích. Ani mi nedošlo, že Minakuchi šlapala do kopce skoro stejně rychle jako já, skoro jsme nemusel zpomalovat. V šedesáti sedmi letech úctyhodné… :-)

Výhledy z vrcholu Odake 1584 m byli úchvatné. Okolní hory, vyhaslé sopky, v dáli Aomori, oceán a úplně na severu, takový malý flíček…že by Hokaido? :-)

Cesta dál po hřebenu nabízela spoustu výhledů do okolí, no řeknu vám, že on ten pohled na dožluta a červena zbarvené listí fakt stojí za to :-)

Čím blíž jsem se přibližoval ke stanici lanovky, víc turistů jsem potkával. No i když: dá se slečna v lodičkách a paní se slušivém kostýmku ještě považovat za turistu? :-) Jo jo, moderní turistika. Lanovkou hezky bez námahy na nahoru, kousíček pěšky na vyhlídku a pak zas lanovkou dolů :-) Já ale lanovkou dolů nejel, kemp na druhé straně Hakkoda san už mě netrpělivě vyčkával. Že bylo i cestou dolů na co se dívat, je snad jasné, ne? Víc fotek na rajčatové stránce :-)

Protože v kempu v Sukayu zase nějak zapomněli vybudovat koupelnu a pod kohoutek se studenou vodou se nevejdu, tak hurá do onsenu :-) Připomínám- onsen jsou veřejné hromadné lázně většinou s horkou termální vodou. Sukayu onsen byl hoodně hromadný, vejde se do něj najednou až 1000 lidí, muži a ženy se koupou společně v dřevěných cedrových vanách na Adama a Evu, voda je žluto-bílá, může se pít (zajímavá sladko-kyselo-pálivá chuť) smrdí po síře a horká je až moc. Že by ty sopky kolem zas nebyly až tak vyhaslé? :-) Přiznávám, že následující fotka je stažená z internetu, já jsem se fotit neodvážil :-)

Celou noc lilo jako z konve. Nečekaná a velká změna počasí. Stan ale nápor deště a větru vydržel a já si vzpomněl na příběh o 200 japonských vojácích, kteří v zimě v roce 1902 při náhlé změně počasí na Hakkoda san umrzli… Deštivé počasí vydželo celý další den, zmoklý jako slepice jsem byl než jsem stačil dojít na zastávku autobusu.

Po dvou hodinách cesty autobusem přesedám na břehu třetího největšího Japonského jezera na loď. Během hodinové plavby přes jezero se mimochodem dozvídám, že jezero je vlastně zatopený sopečný kráter :-) No kdo by to byl čekal :-) Na druhém břehu jezera přesedám znova na autobus a ještě hodinu to trvá, než konečně vystoupím u vlakové zastávky.

Ani to ale není žádná výhra, cesta motoráčkem do nejbližší šinkanzenové stanice trvá skoro tři hodiny. Na rozdíl od českých červených motoráčků je ale ten japonský hodně pohodlný a tak cesta ubíhá celkem rychle. Zvlášť když ve sluchátkách zpívá Glen Hansard a hrají The Frames :-)

Výhledy na málo obydlenou krajinu neuvěřitelné, malé domečky uprostřed velkých polí, dokola vysoké kopce. Začala sklizeň rýže a na polích podél trati jsou občas vidět svázané snopečky. Rýže se totiž nejdříve poseká srpem, pak se sváže do snopů a nechá se na poli sušit. Po usušení se zrníčka rýže vymlátí jako u obilí.

Cestu ze severu Japonska jsem si užil dokonale. Ještě o něco víc si ji však užil můj vypůjčený stan, když se rozhodl nevystoupit ze šinkanzenu spolu se mnou v Sendai, ale pokračovat dál až do Tokya :-) A mě čekalo japonské jazykové cvičení v kanceláři přednosty stanice na nádraží v Sendai. Nicméně bylo úspěšné, protože poštovní balík z Tokya se stanem došel ve středu :-)

S Japonci o Japoncích

2007-10-03T14:05:00.001+02:00

Začal podzim, nejoblíbenější japonské roční období. Obloha se po několika týdnech konečně rozjasnila a ukázalo se sluníčko, teploty kolem 20°C. Rozkvetla spousta květů, v zahradách, příkopech a podél vodních kanálů. Když jsem se divil, jak je možné, že v Japonsku kvete tolik květin na podzim, tak se zase Japonci divili, jak je možné, že v Evropě nekvetou kytky na podzim :-)

V tomhle období Japonci hromadně pořádají různé venkovní grilovací párty. Jak by taky ne – krásně modrá obloha, sluníčko příjemně hřeje… :-) Takže hurá na párty, japonsko-česko-korejsko-irsko-kanadsko-americkou. Protože celý týden bylo hezky, původní plán byl uspořádat grilovačku přímo na pláži u oceánu, ale jako naschvál se na víkend obloha zase zatáhla a rozpršelo se (zákon schválnosti-během pracovního týdne je venku krásně a o víkendu hnusně….) a tak se nakonec grilovalo pod mostem přes záliv. Postupně jsme společně připravili grilovanou sepii, sladké brambory, lososa, hovězí a vepřové maso, soba nudle, miso polévku. Úspěch měl i předem připravený guláš a upečený perník, který jsme ostatním nabídli k ochutnání ( šéfkuchař Žajda, kuchtík Lacmánek :-) ). Vařilo se, mluvilo se o všem možném. Hlavně o japonských zvycích, o tom jací Japonci jsou, o tom proč Japonci jedí tolik rýže, o rozdílech mezi Evropou a Asií… Zajímavé povídání s Japonci o Japoncích :-)

Japonci si na pozdrav nepodávají ruce. Považují to za nehygienické. Místo podání rukou provází pozdrav mírná úklona jako vyjádření úcty. Někdy při setkání Japonce s cizincem vznikají komické situace - cizinec podává Japoncovi ruku, ale Japonec se ukloní…oba dva si uvědomí svoji chybu, takže v druhém kole se cizinec začne honem uklánět, zatímco Japonec podává ruku… :-)

V Japonsku se roky počítají od nástupu posledního císaře, takže v japonském kalendáři nehledejte rok 2007 ale rok 19 :-)

Jak neuvěřitelně moc jsou Japonci pracovití, to už víte. Potvrdilo se mi to minulý týden, kdy jsem v práci měřil v bezodrazové komoře. Při vracení klíčů na vrátnici jsem si všiml, kdy odevzdávali klíče japonští kolegové.Časy jako 22:30, 23:50 nebyly vyjímkou. Rekord asi drží Schirasaka-san. Klíče od beozdrazové komory vrátil ve 2:30 v noci…

Od přehnané pracovitosti se odvíjí spousta dalších věcí. Dětem končí každý den škola až v 17 hodin, děti se každý den odpoledne povinně účastní nějakého školního klubu (hudebního, sportovního, divadelního,…). Soma má asi 40 000 obyvatel, přesto ve městě není ani jedno kino, divadlo, diskotéka nebo hudební klub. Na kulturu Japonci nemají čas…Jedinou oblíbenou zábavou je karaoke a pachinko (herní automaty).
Japonci všeobecně nemají moc příležitostí pro seznamování se s druhým pohlavím. Navíc platí nutnost zachovat si tvář za jakékoliv situace. Všechny city se důkladně schovávají za neproniknutelnou masku. Není běžné vzít partnera kolem ramen, za ruku, políbit ho nebo pohladit a říkat mu „vášnivá“ slova a vyznání. Silně emotivní slova a nadávky japonština sice má, ale není vhodné je používat. Muži se velice často musí nejdříve opít, aby mohli pozvat slečnu na rande. Manželé si velmi často mezi sebou vykají. Nicméně je nutné říct, že vlivem americké kultury můžete už dnes i v Japonsku vidět dvojici, která se na ulici drží za ruce, stále to ale není úplně běžné. Teenageři jsou americkou kulturou hodně ovlivněni, nejnovější móda je poslouchat hiphop a obarvovat si vlasy. Všichni Japonci mají od přírody černé vlasy jako uhel a tak teenager se zrzavým přelivem je naprosto in. Hlavně ale platí, čím větší město, tím víc západní styl. V Tokyu, Osace nebo Sendai najdete všechny vymoženosti západní civilizace.

Kapitolou samo pro sebe by bylo postavení ženy ve společnosti. Přidávám pár vět z knížky Japonsko očima ženy od Růženy Fikejzové : „Japonská žena nikdy nesmí být hrubá, ironická nebo arogantní. Proste se musí na muže dívat jako na svého boha. Musí být stále pozorná k potřebám svého manžela, uklízet jeho šaty, vychovávat jeho děti. Nejhorší nedostatky ženy jsou neposlušnost, nespokojenost, pomlouvačnost, žárlivost a hloupost. Osm žen z deseti je od přírody tak hloupých, že si nemají věřit, a proto mají slepě poslouchat manžela.“ V Japonsku asi mají málo feministek :-) Ženy většinou po narození prvního dítěte zůstávají doma a starají se o domácnost, pokud je plat manžela dostatečně vysoký. Japonská mateřská dovolená není pevně stanovená, záleží na firmě, kde žena dřív pracovala. Nejdelší mateřskou mají učitelky, neuvěřitelné dva roky, normální mateřská u soukromých firem je totiž jen 9 týdnů…Pak novorozenec hurá do jeslí a matka hybaj zpět do práce.

Společnost v Japonsku je dodnes přísně hierarchizovaná. Já-můj šéf-šéf mého šéfa, šéf šéfa mého šéfa :-) V japonské firmě není představitelné, že by mladší člověk byl nadřízeným starších zaměstnanců. Vysokoškolák (více než 90 % Japonců absolvuje vysokou školu) jde ve firmě nejdřív do výroby k výrobnímu pásu…Japonci nemají problém ztotožnit se skupinou. Dá se to nazvat jako „stádní“ chování, Japonci nejsou vychovávaní k tomu, aby měli na věc svůj vlastní názor. „Cožpak nemáš svůj vlastní rozum?“ je výrok, který bychom od japonského rodiče asi těžko slyšeli.

Nezaměstnanost v Japonsku je asi 3 %. Vzhledem k tomu, že Japonců je skoro 130 milionů je to úctyhodné číslo. Na druhou stranu asi nikde jinde na světe neuvidíme mladé dívky ve vchodech do obchodních domů, jejichž jediným úkolem je klanět se zdvořile příchozím. Nikde jinde neuvidíme rovnače kol do stojanů, otírače držadel u eskalátorů nebo navigátora na parkovišti, který ukazuje kde je volné místo a kde je možné zaparkovat.

Japonsko rovná se elektronika. Taky jste si to mysleli? Nebojte není to tak strašné. Japonci se sice dívají na televizi v mobilu, důchodci ve vlaku se sluchátky v uších poslouchají MP3, každé auto má GPS navigaci a televizi, automaty na kafe, čaj, zmrzlinu, nudle, pivo nebo cigarety jsou na každém kroku, ale pořád to ještě může být horší :-)

O tom, jak moc mají v Japonsku všechno organizované už víte. Jen namátkou – naprosto přesné vlaky, gongy na začátku a konci pracovní doby, pečlivě vyznačené koridory pro nástup a výstup, uniformy i pro popeláře a taky pečlivě zastřižené stromy :-)

Ještě vás to baví číst? No máte výdrž :-) Slibuji, že s vážnými tématy už končím. O víkendu se chystám na sever Japonska do národního parku Hakkoda takže příště to bude zase v cestovatelském duchu :-)

Knedlo vepřo zelo :-)

2007-09-25T12:17:00.001+02:00

I když jsem už něco málo o japonském jídlu napsal dřív, tohle téma si zaslouží větší pozornost. Takže hurá do toho :-)

Zkusme se nejdřív vrátit zpět v čase. Je rok 1850, v Japonsku vládne císař a šogůnové, země je naprosto odříznutá od okolního světa, maximálně můžete lodí doplout do Číny nebo Koreje. Japonci jedí jen rýži, mořské plody, soju a nudle. Nic jiného k jídlu v zemi není…

A teď rok 2007. Japonsko je moderní země, vládne vláda a parlament. Letadlem lze letět kamkoliv do celého světa. A co se stalo s japonskou kuchyní? Z ciziny Japonci dovezli prasata, krávy, kuřata a chovají je na farmách v horách. Z Itálie dovezli špagety (rozdíl mezi špagetami a nudlemi- nudle jsou tlusté a vždycky plavou v nějakém vývaru. Vývar může být teplý nebo studený). Z Ameriky dorazily do Japonska hamburgery, steaky, McDonalds a KFC (ach ta globalizace…). Přesto však Japonci zůstávají hodně věrní tradiční japonské kuchyni.

Japonská kuchyně rovná se rýže kdykoliv, kdekoliv, jakkoliv a skýmkoliv:-) K snídani, obědu i večeři…. Japonci kromě rýže ke snídani jedí většinou nějaký salát z mořských plodů a polévku miso. Miso je vlastně pasta ze sojových bobů, která se povaří ve vodě spolu s různými přísadami - zeleninou, rybami, sojovým sýrem tofu nebo v poslední době i s vepřovým či hovězím masem. Miso je v Japonsku velmi populární a jí se často i k obědu a i k večeři. Miso polévka se podává v malé mističce, žádný talíř :-)

Oběd se většinou skládá z několik chodů – nečekejte jedno hlavní jídlo jako v Evropě. Na tácu dostanete kromě miso polévky a čaje i několik menších misek. V jedné je vždy rýže, v další nějaký salát (většinou z mořských chaluh nebo čínského zelí), v další kousek v sojové omáčce naložené zeleniny a ve větší misce nebo na talíři je hlavní chod. Hlavní chod může být smažená, vařená, dušená nebo grilovaná ryba, malé kousky masa s vařenou zeleninou, smažené kuřecí nebo hovězí maso ve strouhance. Japonci používají minimum koření a skoro žádnou sůl. Ani rýže není slaná. Nedostatek koření se kompenzuje přidáváním sojové nebo worchestrové omáčky. Omáčku si přidá každý sám podle chuti. Někdy je to zvláštní pocit polévat si smažené ve strouhance obalované kuřecí maso (prostě cosi jako řízek) sojovou omáčkou a jíst k tomu rýži :-) Brambory se v Japonsku jako příloha vůbec nepoužívají…K večeři se často jedí nudle. Japonci mají dva druhy nudlí, světlý udon a hnědou sobu, z Číny adoptovali ramen nudle. Obvyklá bývá také kari-rýže, což je rýže politá hnědou zeleninovou omáčkou ochucenou kari. Zvláštní je, že v omáčce jsou často kousky brambor, takže vlastně jíte brambory a přikusujete rýži :-).

Všechno japonské jídlo se jí hůlkami. I miso polévka-hůlkami sníte pevné části a zbylou polévku vypijete. Překvapivě jednoduché je jíst rýži hůlkami, protože japonská rýže je lepivá. Naopak celkem sranda je jíst hůlkami nudle, jsou totiž dlouhé s klouzavé. Proto se nudle většinou srkají. Asi si dovedete představit, jaké zvuky se ozývají od stolu když se servírují nudle…. ale v Japonsku je to povolené a není to nezdvořilé.

Jak už jsme psal dříve, Japonci jsou snad jediný národ na světě, která tak často jí syrové maso. Nejen rybí (suši a sašimi), jakékoliv syrové mořské potvory včetně chobotnice a krevet, ale i koňské a největší specialitou jsou syrová hovězí játra. Sašimi je připravované z nejrůznějších druhů syrových ryb - například kapra (japonský kapr má bílé šupiny a červené fleky), platýse, ale i žraloka a dalších. Na první pohled je příprava sašimi velmi jednoduchá, stačí nakrájet rybu na plátky, ale chuťově se velmi liší podle toho, jestli rybu krájel někdo zkušený nebo pouhý začátečník. Není krájení jako krájení :-) Suši je plátek syrové ryby položen na povrch válečku z rýže a ten je pak ještě celý zabalen do jednoho z druhů jedlých mořských řas.

V posledních letech se skladba japonského jídelníčku rychle mění - jí se stále více masa, mléka a mléčných výrobků a naopak se poněkud snižuje mimořádně vysoká spotřeba rýže. Přesto i nyní je spotřeba masa na osobu asi čtyřikrát menší než u nás…možná proto těžko najdete obézního Japonce. V Japonském supermarketu najdete vždycky velký regál s rybami, škeblemi a chobotnicemi, velký výběr je i mezi instatními nudlemi, možné je koupit i toustový chleba (na rohlíky nebo klasický český chleba zapoměňte) a velké množství sladkého plněného pečiva. Koupě tohohle pečiva je někdy sázka do loterie, protože nejde poznat, jaká náplň je uvnitř a zelená melounová marmeláda mi moc nechutnala :-).

Prakticky nikde se nedá sehnat mouka, kvasnice, tvrdé salámy, párky, sýry, většina koření (jen kari mají všude :-) ) a mnoho dalších českých potravin. Mezi zeleninou vedou už zmíněné chaluhy, mořské řasy a čínské zelí. Ovoce je snad nejdražší na světě… Začal podzim a v obchodech se objevila první letošní jablka. Skoro se mi zatajil dech. Jablka se většinou prodávají po kusech a JEDNO jablko stojí v přepočtu asi 40 Kč (ano čtete dobře, není to překlep…). Stejné je to s broskvemi, rajčaty nebo hroznovým vínem… Tak a konec, zbývá jen popřát dobrou chuť :-)

Divočina jménem Nikko

2007-09-20T14:38:00.001+02:00

Nikko je v Japonsku hodně profláknuté místo. Je to jediné místo, kde je možné vidět barevně zdobené chrámy a svatyně. Unesco, davy turistů... Proto jsem to vzal trochu z druhé strany. Vlak ze Somy do Nikko, pak přestup na autobus a cesta směrem do hor, do národního parku. Nikko leží v nadmořské výšce 513 metrů, linkový autobus za hodinu a půl ujede 20 kilometrů (jízdenka stojí v přepočtu asi 300 Kč…), serpentýnami překoná převýšení skoro 1000 metrů a já vystupuji na konečné zastávce. Dál už nic nejede. Yumoto, poslední výspa civilizace. Jezero, hory všude okolo, pár hotelů a kemp. Stavím stan a hurá do divočiny :-)

Trasa přes náhorní plošinu Senjo-ga-ra je celkem dobře značená, občas rozcestník dokonce i v angličtině. Cesta po dřevěných chodnících, výhledy na sopku Nantai i ostatní okolní dvoutisícovky, zvláštní vysokohorská flora. Ale co znamenají všechny ty červeně orámované cedulky podél cesty napsané v kanji? (rozuměj ve stylu rozsypaný čaj :-) ). Význam chápu až v momentě, kdy je cesta dál zahrazená závorou a vedle kanji nápisu je i fotka poničeného chodníku. Aha. Takže letní deště poškodily cestu a ta je teď neschůdná. Jenže co teď? Vracet se zpátky? Stejnou cestou? Původní plán byl dojít k vodopádu Ryuzu-no-taki a nazpátek dojet autobusem. A navíc se začíná stmívat…. Nedá se nic dělat, závora nezávora, přelézám a pokračuji dál po zakázané cestě…

A po hodině cesty bez sebemenších problému mě spolu se soumrakem vítá i vodopád Ryuzu-no-taki. Tak proč ta závora?

Druhý den, celodenní výšlap na Shirane san, 2578m. Celkové převýšení přes 2500 metrů, prostě pravý vysokohorský nářez :-) Stoupání je vražebné, obvzlášť když cestu ještě zpříjemňují popadané stromy a japonská variace na kosodřevinu.

Ale sláva, po dvou hodinách konečně na hřebenu a Shirane san na obzoru :-) Až na vrchol to ale trvá další dvě hodiny. Cestou potkávám docela dost Japonců, většinou důchodců. Docela se diví, že vidí cizince v těhle končinách, hádají odkud jsem. Fakt vypadám jako student z Nového Zélandu? :-)

Počasí přeje, mraky jsou vysoko a výhled je úchvatný. Vysoké travnaté kopce jako v Nízkkých Tatrách spolu se spoustou jezer jako ve Vysokých Tatrách. V dálce opět sopka Nantai, jezero Chuzenji-ko a kdesi za horama Nagano. Olympiáda, rok 1998 a zlatá medaile pro Čechy v hokeji, pamatujete? :-) Vrcholové třistašedesáti stupňové video na jůtůbové stránce.

Cesta dolů je stejně strmá jako ta nahoru, kolena trpí. Navíc čím blíž se blížím zpět do kempu v Yumotu, tím vyšší je japonská kosodřevina, až mě nakonec úplně přeroste, prostě zelený tunel :-)

Japonský kemp to je jen louka u dolní stanice lyžařského vleku a kohoutek se studenou vodou. Na záchod hezky do lesa no a umýt se-kde jinde než v onsenu :-) (pro ty kdo nečetli minulý článek - onsen je něco jako veřejná koupelna). Yumoto je termální oblast, po výbuchu blízké sopky Nantai tady vznikla spousta horkých sirných vřídel. Takže nejdřív se umýt od hlavy až k patě a pak hurá do nažloutlé, smrduté a kouřící hodně teplé vody. Pekelné koupání :-)

Poslední den v Nikko národním parku. Krátký výlet k jezerům Karikuma a Kirikuma. Ale pozor- tohle je finta na turisty, žádná dvě jezera, jen jedno dlouhé úzké s malým průlivem uprostřed. Tak proč dvě jména? Za dvojjezerem je ještě jedna atrakce-ohrazená louka, pasoucí se krávy a Japonci jako v ZOO. Tak děti, takhle vypadá kráva :-) Domácí zvířata se v Japonsku nevedou. Vůbec. Ani slepice, ani králíci, natož pak krávy, prasata nebo ovce. Farmy se zvířaty jsou pouze v horách a na Hokaidu, nejsevernějším a nejhornatějším Japonském ostrově. Autobus zpátky do Nikko ani tentokrát rychlostní rekord nepřekonal a tak na prohlídku chrámů zbyly jen dvě hodiny.

Už jsem viděl spoustu japonských chrámů, takže jsem od chrámů v Nikko moc neočekával. A možná proto se mi tak moc líbily. Krásné :-) Víc fotek na rajčatové stránce.

V lesoparku mezi spoustou stromů roztroušená hromada šintoistických svatyní a buddhistických chrámů v těsném sousedství. Jako kdyby mezi sebou navzájem soutěžili, který z nich je hezčí. Nádherně zdobené, malované, se spoustou soch, kamenných i ocelových lamp a vstupních bran. A málo návštěvníků těsně před zavíračkou, nikde žádné fronty :-) Tleskám, Nikko :-)

Osmnáct hodin a tma jako v ranci. V Japonsku se prostě stmívá brzo. Země vycházejícího slunce je i první zemí zapadajícího slunce. A s první rozsvícenou pouliční lampou mizí i veškerý ruch. Všechny obchody, přes den plné turistů, najednou zavírají, přeplněné ulice najednou osiří. Nikde nikdo. Zvláštní atmosféra…

A mimochodem. S přibývajícími kilometry od Nikko přibývá i deště. Před půlnocí vystupu z vlaku na nádraží v Somě a venku prší. Prý v Somě pršelo celý víkend… A ještě jedna poznámka. Asi jste postřehli, že jsem byl v Nikko tři dny. To proto, že kromě soboty a neděle bylo volno i v pondělí. Byl totiž státní svátek důchodců :-) Japonsko je ale hodně pracovitá země a něco jako státní svátek se tu moc nevede, takže příští týden jdeme do práce i v sobotu…Den volna navíc, to přeci nejde… :-)

Na návštěvě

2007-09-12T14:00:00.000+02:00

Vítejte :-) Zaměstnanecká ubytovna Yousho-Ryo vás vítá! Tak vzhůru na návštěvu :-)

Hned za dveřmi se nezapoměňte přezout. Tak jako všude v Japonsku, i v naší ubytovně se zouvá hned za dveřmi. Botky hezky do botníko-skříňky a hezky do papuček. Na nástěnce si pro jistotu zkontrolujte, jestli nejdete na návštěvu moc brzo. Pokud jsem na ubytovně, kartička se jménem je u pokoje 505 je otočená bílou stranou, pokud právě lítám někde venku, kartička je oranžová. Jo a mimochodem- ty hieroglify, to je moje jméno napsané v katakaně, jednom ze tří japonských písem.

Můj pokoj v pátém patře se může směle velikostí i vybavením srovnávat s pokojem na kolejích – skříň, postel, stůl, židle. Každý pokoj je pro dva, ale ubytovna není plná a tak zahraniční pracovníci bydlí sami :-)

Každé patro má společnou umývárnu, prádelnu a záchody. V prádelně se pere, na záchodě se sere, v umývárně se umývá , jak se to rýmuje :-) (pardon, to je další sloka do mladočovké táborové písničky :-) ) Zvláštní je, že všechny čtyři pračky perou jen ve studené vodě, v teplé vodě se v Japonsku nepere… Sušička zase kromě sušení perfektně funguje jako zmenšovadlo :-) Před vstupem na záchod je nutné se znova přezout, na záchod se chodí ve speciálních záchodových pantoflích.

Záchod okoukali Japonci od Turků- je to jen díra do země...

Kromě toho však už stihli Japonci obšlehnout i evropský záchod. Protože na díře do země není co zlepšovat, rozhodli se Japonci vylepšit aspoň evrospokou záchodovou mísu. Prkénko nestudí, protože je vyhřívané a po vykoknání potřeby vám záchod váš velectěný zadek nejprve ostříká teplou vodou (teplota jde nastavit na přehledném panelu) a pak vyfouká teplým vzduchem :-)

V umývárně najdete jen umyvadlo. Sprchu ani vanu tady nehledejte. Jste přece na návštěvě v Asii a tady se umývá po asijsku. Koupelna je v celé ubytovně (domě, hotelu, škole, …) jen jedna s velkou společnou vanou. Ve vaně je vždycky napuštěná vřelá voda (fakt, občas se z ní kouří…) a vyměňuje se jen jednou denně… :-) A jak to vypadá, když se všichni umývají v jedné vaně? Hygiena na nejvyšší úrovni? :-) Nebojte, Japonci jsou hodně čistotní a na hygienu si potrpí. Před vstupem do vany se totiž musíte nejprve pořádně umýt, vymydlit, vyšamponovat a vysprchovat. Sprchuje se v sedě, sprchová hadice a vodovodní kohout jsou těsně nad zemí a při sprchování se sedí na malém sedátku. Vysprchovaní a vymydlení se můžete ponořit do vany a relaxovat v teplé vodě. Japonci se často chodí umývat a relaxovat do veřejných lázní, tak zvaných onsenů, kde je vana většinou nahrazena ze země vyvěrajícím přírodním teplým pramenem.

Umytí a zrelaxovaní? Tak vzhůru společné do kuchyně. Co bych to byl za hostitele, kdybych nenabídl něco k jídlu a pití. Takže si dáte rýži a pivo ze sojových bobů? :-)

Slunce neexistuje

2007-09-05T13:55:00.001+02:00

Fakt. Už dva týdny je obloha beznadějně zatažená a mezi deštěm a deštěm je občas déšť. Neustálé šero, chmurné počasí. Prý je to období dešťů mezi létem a podzimem… Když jsem na konci července přiletěl do Japonska, bylo taky zataženo, pršelo a v práci mi říkali, že právě končí období dešťů mezi jarem a létem. Pak začalo léto. Tři týdny neuvěřitelného tepla a dusna. No a teď zase prší… Japonské léto je prostě jen tři týdny. Možná i kvůli věčně zatažené obloze jsou Japonci na prvním místě v počtu sebevražd. A teď se navíc k Japonsku blíží velký tajfun…

Tyhle dvě fotky jsou focené ve tři hodiny odpoledne na pláži...

Vzdalovat se z ubytovny bez deštníku dál než do práce, obchodu nebo hospody se nevyplácí. Ověřil jsem si to při pokusu o sobotní výlet na kole. Po dvou hodinách jsem se vrátil úplně promočený, jedinou nit byste na mě nenašli suchou :-) Takže jen krátké vyjížďky do okolí. Třeba mezi rýžová pole. Rýže vypadá skoro jako obilí, malé sazenice ráže se sází na jaře, pak jsou rýžová pole několik týdnů úplně zaplavená vodou aby se sazenice uchytili a sklizeň je koncem listopadu.

Co nového v Alpsu? Už jsem běhal s mobilem po tělocvičně a měřil, na jak velkou vzdálenost se dokáže mobil připojit bluetoohem. Sony Erickson jen pět metrů, zato pro Motorolu bylo třicet metrů délky tělocvičny moc málo, spojení zvládala spolehlivě, tak mě chtěli vyhnat měřit ven na hřiště :-) A víte co se stane, když do mp3 přehrávače uhodí blesk? Já díky EMC testování už ano :-) A co takhle pájení pod mikroskopem? Nevím, kdo vymyslel, že součástky budou mít rozměr jen 0.3 mm…. V oddělení máme nového kolegu, v pátek je pro něho připravena uvítací párty (pokud nedorazí tajfun až do Somy…) a k večeři tentokrát bude syrová chobotnice :-)

Na kole Polabanka Japonskem se řítí

2007-08-30T15:50:00.001+02:00

Momentálně jsem majitelem dvou jízdních kol. Jedno je zaparkované v garáži v Rybné. Favorit z osmé třídy, stále téměř pojízdný :-) Druhé jsem zdědil po Irovi, který byl v Somě přede mnou. Na Japonsko je to hodně luxusní kolo, na předním kole osmička jen trochu, brzdy používám zároveň jako klakson a kolo má dokonce i přehazovačku. Většina Japonců má jen obyčejnou „ukrajinu“. V Japonsku totiž neexistuje žádná hromadná doprava, jen drahé vlaky a občas nějaký autobus, takže jediným dopravním prostředkem je auto nebo kolo. A právě na kole potkáte každé ráno děcka jedoucí do školy i dospěláky do práce. Ať se děje co se děje, vichřice nevichřice, déšť nedéšť. Japonci jezdí v dešti na kole s deštníkem v ruce…

Vyrážíme na výlet okolo Somy. Plný elánu šlapu do pedálů, vyjíždím na silnici a v hlavě mi zní známá písnička od Svěráka:-) Ale ouha…proč na mě to auto bliká a troubí? Aha, první zrada, jedu v protisměru, zapomněl jsem - v Japonsku se jezdí vlevo :-) Jízdu po levé straně silnice zvládne každý, ale vymazat z hlavy, že na každé křižovatce musíte do levého jízdního pruhu, že rozhlížet se musíte obráceně než v Čechách, tj. nejdřív do prava a pak do leva, to už je horší… Když k tomu ještě přidáte ne moc dobré japonské řidiče za volantem, je to tak na oblečení brnění před jízdou… :-) Vyřešil jsem to jízdou po chodníko-cyklostezce. Jezdí tak totiž všichni, na silnici se asi žádný cyklista neodváží. Doteď jsem ale nevypozoroval, po jaké straně chodníku se jezdí, přijde mi, že půlka Japonců jezdí vpravo a půlka vlevo. Takže každé vyhýbání se s protijedoucím kolem je jedno velké dobrodružství :-) No a o chodcích se snad radši ani zmiňovat nebudu…

Oceán :-) Modré nekonečno mezi Japonskem a Amerikou. Voda se zdá modrá, pohled pod hladinu je ale spíš žluto-hnědý. Možná za to může přílivem rozvířený písek ze dna, možná blízký přístav, možná všudepřítomné vlnolamy. Moje první koupání ve slané vodě, teda pokud nepočítáme 10 vteřin plavání v Baltském moři ve Švédsku letos v dubnu :-) Voda je fakt hodně slaná: cítit je to nejen při náhodném loknutí, ale sůl pálí v očích a i drobné odřeniny na kůži štípou.

Celé pobřeží je vlastně jeden velký park. Pláž, vyhlídkový most, maják, záliv a starý přístav. Prostě spousta možností, jak strávit příjemné odpoledne. Cesta zpět vede skoro celou dobu mezi poli s rýží. Pěstují Japonci vůbec něco jiného?

Druhý den, druhá strana Somy. Hory :-) Sice ne moc vysoké, jsou to hory :-) Nikdy jsem nebyl moc velký cyklista, takže výšlap na hřeben a půlkilometrové převýšení mi dává docela zabrat, zvlášť když Teploměr ukazuje 28 stupňů už v deset dopoledne. Doteďka nevím, jak se mi podařilo vymotat z nekonečně se kroutících serpentýn, nečekaných odboček a křižovatek. Spíš než podle japonské mapy se orientuju podle intuice, příště kompas s sebou :-)

Konečně na vrcholu, ale se to stalo? Nepřejel jsem hranice do nějaké jiné země? Tohle je úplně jiný svět, úplně jiné Japonsko. Kopce, lesy, malé farmy a políčka se zeleninou (čtete dobře, ne rýže, ale zelenina :-) ), dokonce i krávy (sláva, mléko není instantní :-) ). A taky nečekaně velké golfové hřiště :-).

Sluníčko svítilo oba dny jako o život. Možná proto si vzalo na další týden dovolenou a vůbec se na obloze neukázalo. Stmívá se brzo, kolem šesté odpoledne už je naprostá tma, a tak je večer aspoň víc času na sledování Mistrovství světa v atletice z japonské Osaky:-) Taky koukáte?

Jeden Bono Vox a šest Elvisů

2007-08-25T15:49:00.001+02:00

Cestou autobusem z Kawaguchiko do Tokya jsem si uvědomil, jak moc je Japonsko přehuštěné. No srovnejte:

Česká republika: 78 866 km², 11 milionů obyvatel, hustota zalidnění 136 obyvatel na km².

Japonsko: 337 880 km², 127 milionů obyvatel, hustota zalidnění 338 obyvatel na km².

A v tom to právě je. Japonci se prostě asi přelidnili, je jich na těch jejich ostrovech moc a nemají místo už na nic. Domy nahuštěné na sobě, kolem domů žádné velké zahrady, jen pole s rýží. Žádné rozlehlé lesy nebo louky jako v Čechách, na to prostě v Japonsku nemají místo. A čím víc jsme se blížíli k Tokyu, tím nahuštěnější vše bylo.

No řekněte: bydleli byste v domě 10 metrů vedle dálnice? Nebo v bytě s balkonem s výhledem na páté vlakové nástupiště? V Japonsku žádný problém… A jak vyřešit parkování? Co takhle parkovat dvě auta nad sebou? Bláznivá země :-)

Japonsko je hodně seriózní země. Na všechno jsou pravidla, všechno má svůj řád a pořádek, do práce se i do školy se chodí v uniformě nebo v obleku, prostě maximální stupeň organizace. A asi právě proto, aby se z té spořádanosti Japonci nezbláznili, domluvili se, že vyčlení jeden park a v Tokyu, kde si každou neděli může dělat každý co chce, pravidla nepravidla.

Že tomu fakt tak je, jsme se přesvědčil na vlastní oči. Neděle odpoledne Yoyogi park. Už u vstupu to vypadá, jako kdyby byl dnes maškarní bál. Ale ne, to jen teenageři odložili své školní uniformy a oblékli si… no to se nedá popsat co :-)

A co takhle hudební festival? No jo, ale Yoyogi park má jen jedno podium a kapel v Tokyu je spousta a všechny se na podium nevejdou… Nevadí :-) Kapely, co se nevejdou na hlavní podium, hrají prostě všude kolem. Po celém parku .Na chodníku, na trávě, generátory vrčí a vyrábějí elektřinu, hudebníci křepčí jako o život ve snaze zaujmout kolemjdoucí. A pokud vás kapela omrzela, další hraje jen o deset metrů vedle :-) Amerika má své New Orleans, Irsko Dublin a Tokyo Yoyogi park. Pár talentů jsem tam během odpoledne objevil a některé chodníkové produkce byly hodně kvalitní a zajímavé.

Nemáte kapelu a stejně chcete vystupovat v Yoyogi parku? Nevadí :-) Vezměte kazeťák, zaberte kousek chodníku, pusťte co nejvíc nahlas cédéčko svého oblíbeného interpreta a prostě zpívejte s ním :-) Ukažte ostatním, že jste stejně dobří zpěváci jako Madona nebo Michael Jackson!!! Můžu říct, že hlavně koncert U2 byl hodně povedený a Elvise jsem potkal dokonce šestkrát :-) Nedá se popsat, musí se vidět :-) Máte do Tokya daleko? Jasně, chápu… Ale na http://www.youtube.com/lacmanek máte blízko :-)

Konec bláznění v Yoyogi, hola hola, zítra ráno robota volá a Soma je ještě 300 km daleko. Hezké výletování to bylo :-) A nejlepší tečku na konec za ním udělala Pája a Jarda. Po návratu do Somy mě totiž na vrátnici ubytovny čekal dopis a balík :-) Děkuji moooc oběma ( a i dalším, tuším, že v poslání balíku má prsty minimálně půlka rybenské hospody :-) ), udělali jste mi obrovskou radost :-) Obzvlášť poslání příboru a rýže v balíku bylo velmi vtipné, rýže je tady fakt nedostatkové zboží :-)

Ze sauny do lednice

2007-08-24T16:33:00.001+02:00

Změna je život. Občas nutná, nevyhnutelná, někdy prospěšná, jindy neškodná. A protože saunování a propocených triček už bylo dost, bylo rozhodnuto, že dál na jih do většího tepla na ostrov Kyushu se už nepojede. A protože jsem byl nadšen svým horolezeckým úspěchem na Misenu včera, co takhle sopka Fuji dnes? Vždyť má jen 3776 metrů :-) No jo, jenže lézt nahoru ve 35 stupních, to asi nebude jen tak… nějaký nápad? Hm ? Co takhle na Fuji vylézt přes noc? Teplota v noci je asi 25 stupňů, nahoře si užiju východ slunce a hurá zpátky :-) Joj to je nápad :-) Jestli si v tuhle chvíli myslíte, že už jsem se zbláznil úplně, tak pozor. Lezení na Fuji přes noc je v Japonsku úplně normální a patří k místním tradicím.

Ale popořádku. Den začal pozvolna v Hirošimě. Copak asi budou vystavovat v místním muzeu…hm… :-) … Atomovou bombu mají v muzeu rozebranou ze všech stran a úhlů, ze shora i zespodu, zvenku i uvnitř. Občas to nebyla veselá podívaná.

Modely Hirošimy před a po výbuchu, dobové fotografie, kámen s vypáleným obrysem člověka, který na něm před výbuchem seděl… Překvapivě často se v muzeu zmiňují o Čechách. Nejenom o Janu Letzelovi a A-domu, ale mají tam i dopis Václava Havla a fotku z demonstrace na podporu Hirošimy ze Staroměstského náměstí.

Šinkanzen Nozomi je nejrychlejší vlak, co v Japonsku mají. Zastavuje jen ve velkých městech a malé stanice přeskakuje. Polední Nozomi z Hirošimi byl úplně nacpaný a poprvé jsem si nesedl a stál v uličce. Šinkanzen Kodama zase zastavuje úplně všude, je pomalejší, ale zato si v něm sednete :-) No a o osobáku ani nemluvě, ten zastavuje snad na každém rohu. Kombinací všech třech jsem ujel 800 kilometrů za 5 hodin. Srovnejte s Českýma drahami :-)

Cesta vlakem byla ospalá, líná. Ale pak se strhla bouře… takže:

16:45 – vystupuju z vlaku v Gotembě.

16:50 – na informacích kombinací Japonštiny, angličtiny a rukamanohamaštiny zjišťuju, že poslední autobus na Fuji jede za deset minut… Tak rychle jsem snad ještě nebyl sbalený. Přebytečné věci ukládám v úschovně na nádraží, v místní prodejně skupuju všechny plněné bagety.

17:00 – sedím v autobuse směr Fuji, pátá stanice :-) Začínám si uvědomovat, že pokud se to podaří, fakt možná vylezu na nejvyšší kopec Japonska… Cesta nahoru je rozdělená na 10 stanic, autobus jede nejvýš na pátou. Převýšení mezi pátou a desátou stanicí je 1300 metrů, cesta má trvat asi 8 hodin.

18:00 – pátá stanice. Při výstupu z autobusu mě vítá jakási babička, podává mi čaj a děkuje, že jsem si pro výstup vybral tuhle trasu. Na Fuji se dá vylézt čtyřmi různými cestami, já jsem si vybral ne moc častou cestu Subashiri. Slibuju si od toho, že cesta nahoru bude klidná a nepřeplněná. Na ujasnění-na Fuji se dá vylézt jen v červenci a srpnu a tak se hlavní cestou někdy valí davy…

19:00 – kompletně se setmělo, kolem se valí husté mraky. Snad nebude pršet. Spolu se dvěma Japonci Hirošem a Takae vyrážím. Čelovka nutná. Cesta vede zpočátku „lesem“, láva je ušlapaná a neklouže.

20:15 – šestá stanice. Mraky jsou všude kolem nás. V dáli hřmí bouřka. Že by byl výstup neúspěšný?

21:30 – sedmá stanice. Vylezli jsme nad mraky, bouřka je pod námi a snad tam i zůstane. Nad námi hvězdy:-) Krásná podívaná :-) Začíná mírně foukat vítr, ochlazuje se. Poprvé vytahuju další vrstvu oblečení. Láva začíná být sypká, po každém kroku bota ujíždí o půl kroku zpátky, je to jak chůze do kopce v písku.

23:50 – osmá stanice. 3250 metrů. Fučí jako blázen, zima. Mají tu teploměr. S hrůzou zjišťuju, že je 8 stupňů… o třicet míň než v Hirošimě… Na tohle nejsem vybavený, původně jsem vyjel na teplý jih a ne na studenou Fuji. Teploučká polartecová mikina zůstala ve skříni v Somě… ó jak by se teď hodila…

0:10 – začal nový den. Takae uklouzává na lávě, naštěstí stihne zabrzdit a hned se zvedá. Není to nic vážného.

1:05 – devátá stanice. Vítr je tak silný, že v některých úsecích se skoro nedá udržet na cestě. Tohle jsem ještě nikdy nezažil. Přece se nenechám odfouknout z Fuji!!! Nahoru lezeme skoro po čtyřech. Odpočíváme za každou otáčkou, v každém závětří. Oblečené mám 4 trička, bundu, na nohách troje ponožky a jedny ponožky na rukách místo rukavic. Musím vypadat jako blázen…

1:30 – zakopávám o kus lávy a pád brzdím o jakési skalisko. Levá ruka od krve, ale je to jen obražené a odřené. Zima je obrovská. Mrzne? Vytahuju pláštěnku. Ne kvůli dešti, ale kvůli udržení tepla. Moc to nepomáhá. Klepu se jak ratlík. Zimou? Únavou? Vyčerpáním? Nebo vším dohromady?

2:00 – brána tori. Cože? Fakt už jsme nahoře? 3776 metrů, můj nový výškový rekord :-) Uf :-) Spíš než radost, že jsme to dokázali, mi padá na mysl otázka, co tu budeme dělat ještě 2 hodiny, než vyjde slunce… v takové zimě a takovém větru… kde jsem ty dvě hodiny přečkal, vám nepovím. Možná až v Čechách po pár sklenkách rumu… :-)

4:00 – otvírá se jakási horská chata. Polévka, ohřátá limonáda. Vše jde na dračku. Vrchol se začíná zaplňovat a další lidi neustále přicházejí. Ačkoliv na páté stanici prodávali kyslíkové bomby, nahoře je nepoužívá skoro nikdo. Zato se všichni klepou zimou. Proč neprodávali nějaká přenosná kamna? :-)

4:30 – svítá. Na vrcholu už skoro není kde stát, všude se čeká na východ slunce. Fuji je fakt přelidněná. Ještě že jsem nešel hlavní výstupovou trasou, davy nejsou nic pro mě. Všude pod námi mraky. Východ slunce bude zamračený.

5:00 – KONEČNĚ :-) Ohayo gozaymas sluníčko :-)

5:15 – Teprve teď vidím, co všechno je na vrcholu Fuji. Asi dvě horské chaty prodávají všechno možné, od polévky, přes film do foťáku až po kloubouk. Z pošty můžete poslat dopis (pohledy se v Japonsku moc nevedou), z telefonní budky si zavolat a v nápojovém automatu koupit Pepsi. Bez komentáře…

5:30 – vyrážíme na okružní cestu kolem kráteru. Fuji naposled vybouchla v 17. století, od té doby má typický pravidelný tvar. Sluníčko už docela hřeje, pod námi pořád mraky, výhled dolů asi nebude… Ale i pohled na mraky zeshora stojí za to :-) Obvzlášt na stín Fuji v mracích. Jako v letadle :-) Kráter sopky hluboký asi kilometr, někde ještě loňský sníh.

8:00 – začínáme sestupovat. Hiroši a Takae stejnou cestou, já se vracím zpět po nejrušnější a nejčastější Yoshida trase.

9:30 – cesta dolů je nekonečná. Nudné serpentýny, spousta lávového prachu. Ještě, že jsme tudy nešli nahoru…Boty kloužou, lávu z nich ani nemá cenu vysypávat.

10:15 – opět v mracích, vypadá to, že v údolí pod Fuji bude zataženo a deštivo. Pozoruju lidi vracející se dolů. Špinaví a zaprášení od lávy, unavení… I já vypadám podobně.
(Mimochodem – po návratu z Fuji jsem pral načtyřikrát, špinavé od lávy bylo všechno oblečení, boty, batoh i spodní prádlo :-) Fakt :-) ).
Zato lidi jdoucí nahoru – plní elánu, energie. Někteří viditelně zcela nepřipravení, v polobotkách, kraťasech, s deštníkem a malým batohem se svačinou… Vědí vůbec, co je čeká? nebo to v půlce vzdají?

11:00 – konečně dole, pátá stanice Kawaguchiko, 2350 m. Ale tohle je sakra jiná pátá stanice. Všude spousta lidí, autobusů, až nechutně rušno. Žádná babička s čajem. Kdybych tady začínal včera, tak to snad otočím a nikam nejdu…

12:00 – autobus mě vysazuje u nádraží v městě Kawaguchiko. V hostelu mají naštěstí volno. Ubytování je luxusní, smývám z kůže červenou lávovou barvu. Fuji je schovaná v mracích. Kawaguchiko je známá výletní oblast díky pěti velkým jezerům, takže zbytek dne líně trávím kolem největšího z nich. Chvilku bloudím při cestě na vyhlídku na jezero, rozcestníky ve stylu rozsypaného čaje nezvládám :-) Je zataženo, chladno. Pomalu si uvědomuju, že jsem fakt byl nahoře. I když se Fuji do večera už neukáže, pořád ji v mracích nad sebou cítím :-)

Vzhůru na óbrovskou hóru

2007-08-23T10:31:00.001+02:00

Hodinu cesty od Hirošimy je národní park Setonakai. Moře a spousta ostrovů. Malých, větších i úplně velkých :-)

Takže honem se nalodit na loď, zamávat pevnině a rackům, nechytit mořskou nemoc a už vás vítá vstupní brána tori na ostrově Miya-jima :-) Co jiného by mohlo ležet na břehu ostrova, než chrám :-) A co jiného musí být před chrámem než vstupní brána. No jo, ale jak to vyřešit, když chrám leží na břehu jezera? No jedině ji postavit ve vodě… a jelikož v Japonsku není nic nemožného, tak na Miya-jimě mají fakt plavající tori bránu :-)

No vlastně, jestli je brána plavající nebo ne, to záleží na přílivu a odlivu. Když jsem se na Miya-jimě vylodil, začínal zrovna odliv a brána byla plavající. Než jsem si stihl prohlídnout pobřeží ostrova a chrám, bylo možné vykasat nohavice a dobrodit se mořem až k bráně :-) Že bylo velké teplo a dusno, to snad nebudu ani dodávat. U vody bylo ale příjemně a vál svěží mořský vánek. Den utíkal příjemným plážovým nicneděláním. Až do čtvrté hodiny odpolední.

Nejvyšší vrchol ostrova se jmenuje Misen. Má závratnou výšku 540 m a nabízí pohled na moře a okolní ostrovy. Zdá se vám výška 540m málo? Tak si zkuste vylézt na takový kopec, když je 35 stupňů… :-)

Já to zkusil. Dá se to. Po cestě nahoru sice naplníte nejeden potok a jezero vlastním potem, ale pohled z vrchu stojí za to :-) Pěti-kilometrovou cestu do kopce jsem zvládl za dvě a půl hodiny a připadal jsem si, jako kdybych vylezl na Everest. Únava obrovská. Na rozdíl od turisty docela zaplněné Miya-jimy jsem potkal za celou dobu jen 5 lidí, asi to všichni vzdají už dole:-) Na vrcholu Misenu jsem však zjistil, že tam ze zdola vede lanovka…bez komentáře…. :-)

Kromě rozhledu na okolní ostrovy, moře a Hiroshimu v dáli, se na Misenu vyskytuje taky stádo opic. Opice jsem nenašel, zato jsem objevil malou anglicky psanou celku se sdělením, že opice už to na Misenu dneska přestalo bavit a přeplavali na jiný ostrov:-) Slunce pomalu zapadalo za okolní kopce, tak honem šup zpátky dolů do přístavu, naposled se pokochat nočně nasvícenou tori bránou a chytit večerní loď zpět.