Kopce a kopečky

Start: Phoenix. Směr: východ, silnice 88. Cíl: Superstition Mountain.
Silnice je zprvu po americku hezky rovná...

...aby se ale vzápětí začala proplétat mezi horským masivem.

První zastávka - Gold Field Ghost Town. Tedy město duchů. Někdy v roce 1910 se Phoenixem roznesla zvěst, že hory na východě jsou zlatonosné. Během chvilky byla země rozkopaná do podledního kamene. Zlato se nenašlo a zlatokopové jsou dávno pryč. Ale pozůstatky po nich zůstali až dodnes... Úplný ráj starého haraburní, které čeká až ho někdo zrekonstruuje (Jardo - příležitost :-) ) .

V místním salonu teď nalévají maximálně turistům....

... Coca Colu :-) ...

V neděli se asi nepracovalo :-) Zřejmě nejdřív do kostela, a pak... asi do salónu na Coca Colu :-)

... a ve zlatokopeckých domcích se teď prodávají suvenýry. Ale pozor - většina obchodků byla zavřená. Na dveřích byla jadnoduchá vysvětlivka: "Closed because of summer. Open aggain on Autumn." :-)

Jedeme dál. Teplo veliké, ba až obrovské, asfalt na klikaté horské silnici se div nerozteče. Ale zchlazení už je na obzoru - Canyon Lake :-)

Ne všichni žízniví ale k jezeru stačí dojít... Poušť je krutá...

U Canyon Lake končí silnice. Tedy ne úplně -končí tam asfaltová silnice. Dál vede jen prašná písková cesta. Silnici 88 tu říkají Apache Tral. Takže pěkně pomalu, 10 mil za hodinu a pozor na zatáčky :-)

Apache Trail se proplétá mezi kopcemi (ta malá šedá čárka uprostřed je silnice)...

... mezi kaňony...

... a jezery. Jeden by až čekal, kdy kde vyjede nějaký indián na koni :-)

Po 35 kilometrech Apache Trail končí. Zpátky do civilizace. Zase asfalt. A taky Rooseveltova přehrada. Postavená byla už v roce 1910 aby ochránila Phjoenix před jarními povodněmi z tajícího sněhu v Superstition Mountains. Jo jo, v zimě je v poušti sníh :-)

V roce 1989 byla původní kamenná hráz zvýšena o 77 metrů - nestačila totiž zadržovat všechnu jarní vodu. Původní kámen byl přitom zalitý betonem a postaven byl i nový most - od té doby dominanta Roosevelt Lake.

Zpátky v Phoenixu. Doufám, že už si nemyslíte, že pouště je placka :-) Nebo ještě jo? A co třeba kopec Camel Back přímo uprosgtřed Phoenixu?

Překonat převýšení 400 metrů v parném létu není žádná sranda, ale výhled z vrchu za to stojí :-) Kam až oko dohlédne, všude Phoenix. 4,3 milionu obyvatel, jedna z nejrychleji se rozvíjejících oblastí v Americe.

Nicméně všechny domy jsou maximálně dvoupatrové. Však místga je všude dost, tak proč stavět zbytečně do výšky :-) Jen v dálce na obzoru se rýsuje pár mrakodrapů v samotném downtownu (čti centru :-) ). Sluince zapadá, den končí... tak ahooooj Phoenixe :-)

Který píchá nejvíc?

Kia si přivezla z výletu do Las Vegas porouchaný přední tlumič, takže jsem vyfasoval nové auto... Nisan Altima (sorry Jardo, Renaulty tady fakt nemaji... :-) ) Jak jinak ho nejlépe vyzkoušet, než v Arozinské poušti :-) Takže hurá z Phoenixu směrem na jih :-)

Dvě hodiny jízdy na jih od Phoenixu leží poslední velké americké město - Tuscon. Za ním už je jen hranice a Mexiko. Nasvědčuje tomu nejen čímdál víc kaktusů, ale taky stanoviště americké hraniční kontroly - celníci jednoduše zatarasí silnici a kontrolují doklady... USA mají s nelegálními imigranty z Mexika velké problémy. A tak jsem i já jako podezřelá neamerické osoba vytahoval pas...

Nicméně pracovní vízum úředníkům stačilo a tak jsem šťastně dojel do Národního parku Saguaro. Ten je vyhlášený velkým množstvím kaktusů. Léto sice není ideální dobou pro návštěvu (45 stupňů ve stínu...) , ale přeci... Kaktusů všude spousty - někdy i více než 150 let staré ...

... všemožného tvaru, velikosti a vzezření...

...některé kvetly....

... žlutě, oranžově i červeně ....

...jiné už byly odkvetlé a pomalu na nich dozrávali plody. To červené je jedlé, živí se tím např. pouštní želvy, ale dřív si to ke svačině dávali indiáni...

... většina kaktusů byla suchých jako troud. V Saguaru prší jen dvakrát ročně, na jaře a na podzim. To pak řeky nestíhají odvádět vodu a záplavy nejsou nic neobvyklého. Přes léto ale spadne pár kapek maximálně během bouřky, takže říční koryta jsou vyschlá na troud...

... pokud si myslíte, že v poušti jsou jen kaktusy, jste na omylu. Nebudu popisovat, kolik různého hmyzu, brouků a motýlů, ještěrek, zajíců, chřestýšů a jiných potvor jsem v Saguaru potkal, ale většina z nich přede mnou stačila naštěstí včas utéct :-) Ale tohle zvíře nikam neutíkalo: vidíte ho ? ...

... Nevidíte? Tak ještě jednou... Ta samá fotka, jen s jinak nastavenou clonou... Už ? Jo jo, v poušti se vyskytují překvapivá zvířata :-)

Kousek od Saguara dál směrem do Mexika je městečko Thombstone. Tady jako by se zastavil čas - po ulici chodí kovbojové, v salonu nalévají tequilu sličné děvy...

... po ulici se prohání koňská spřežení a dostavník odjíždí každý den ve tři odpoledne. Prostě pravý divoký západ... :-) Jen kdyby u vchodu nevybírali 5 dolarů vstupné...

Další zastávka - Letecké muzeum Pima v Tusconu. Však co bych to byl za leteckého inženýra kdybych se tady nestavil... :-)

Letadla tady mají všelijaká -válečné stíhačky s ještě nevychladlými kulomety, obří nákladní letadla...

... i věděcko výzkumná NASA letadla, u kterých se jen těžko věří, že byla vůbec schopná odlepit se od země.

A když jsme u těch letadel, tak ještě fotka toho nejnovějšího, na kterém teď usilovně pracuje i náš brněnský Honeywellí Fault Isolation V&V team :-) Prosím seznamte se, Boeing 787 Dreamliner. První letadlo na světe vyrobené z kompozitních materiálů. První let: jaro 2010 (snad...)

Odkud se bere voda v pousti?

Napadlo vás někdy, jak je vůbec možné, že město s 3 miliony obyvatel může existovat uprostřed vyprahlé arizonské pouště? Ve 45 stupních? Odkud se bere voda? Elektrina? Pro odpověď na tuhle otázku jsem vyrazil v pátek odpoledne z Phoenixu na severozápad....

... projel jsme "lesem" stromů Joshue tree....

... abych po 4 hodinách dojel k přehradě Hoover Dam :-)

Tak a ted popořádku: V roce 1910 podnikla vláda Spojených států ojedinělý projekt - rozhodla se vybudovat síť zavlažovacích kanalů, které měli přiovést vodu z řeky Colorado do sice velmi úrodné, ale velmi suché californské půdy. Projekt byl úspěšný - úroda byla výborná a i dnes je ovoce z Kalifornice vyvážené do celého světa.

Jenže - v roce 1910 se řeka Colorado rozvodnila... Zničila všechny vesnice kolem svého dolního toku, sady, pole, úrodu... A povodně se opakovali znovu v dalších 5 letech... Z úspěchu se stala noční můra... Jenže - v roce 1922 přišel pan Hoover s velkolepým nápadem - postavíme na Coloradu přehradu :-) A ne jednu, hned celou přehradní soustavu. Od slov je k činům dlouhá cesta, stavět se začalo až o 6 let později. Dělníci nejen vybudovali přehradu, ale i okolní města, silnice, tunely ve skále....

Přehrada se stavěla rekordní 4 roky což je hooodně málo, navíc v době hospodářské krize a při teplotách až 50 stupňů... Dostavěna byla o 2 roky dřív. Byla to revoluční stavba, ve své době nejvyšší přehrada na světě.
Více o přehradě se dočtete třeba tady:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Hooverova_p%C5%99ehrada

Přehrada nejen zamezila povodnim, ale taky se stala důležitou zásobárnou pitné vody... Phoenix, Tuscon, Las Vegas, Los Angeles. Obyvatele všech těchto měst pijí vodu z Hoover Dam. Jenže přehrada leží v dolíku (o kus dál na sever je Grand Canyon), vodu je nutné dopravit do několik stovek mil vzdálených měst přes hory... Proto je v útrobách Hoover Damu i elektrárna, která nejen dodává městům elektřinu ale také pohání vodní čerpadla.

Přehrada Hoover Dam vytvořila i obrovské jezero Lake Mead. Obrovskou rekreakční oblast využívajá ke koupání nebo vyjížďkám na lodi ročně skoro 3 miliony obyvatel. Však není divu - v takovém vedru... :-)

Las Vegas je od Hoover Damu jen co by kamenem dohodil. Město je jeden obrovský kýč... na jedné ulici je kopie Eifelovy veže, Sochy Svobody, sojí tu egyptské pyramidy i antické chrámy, najdete tu světelnou fontánu, kouřící sopku a na kanálech se projíždí gondoly jako v Benátkách.... Elektrina se vyrábí v blízké Hoover Dam, tak je všechno patřičně nasvícené... :-)

Ale hlavně - vše je spojeno s casinem... Casino je vždy obrovský komplex - bez oken, těžko se v něm orientuje, obchody, atrakce, herny....hlavní je aby jste v něm byli conejdéle, co nejvíce hráli a prohráli....

Svět je malý a tak jsem se v Las Vegas sešel s kamarády z VUT v Brně, kteří po západě USA cestují už měsíc :-) Ale v casinu jsme se lapit nenechali, takže návrat do Čech bez dluhů bude možný... :-) Už za dva týdny ... :-)

Vzhůru na západ

Pátek, sedm hodin večer. Pracovní týden za námi, a nejdelší naplánovaný výlet před námi. V plánu je ujet skoro 2000 km a navštívit západní pobřeží USA. Vyjíždíme. Členové posádky- kapitán Jirka, první důstojník Magda a plavčík já... :-)


Jako člen posádky s nejnižší hodností vyfasuju řízení hned ze začátku. Nissan Altima sviští tmou po dálnici, míle naskakují, ale cesta se zdá nekonečná... Přejíždíme hranice z Arizony do Kalifornie a v jednu ráno předávám řízení kapitánovi Jirkovi a jdu se prospat na zadní sedadlo... V sedm ráno nás vítá oceán a SAN FRANCISCO :-)

Pevnost Alcatraz, most Golden Gate, přístav, šikmé ulice, tramvaje... To je jen málo z toho co San Francisco nabízí :-)

Nejstrmější ulicí je Lombard street - je tak prudká, že na ní jsou serpentýny...

San Francisco má jednu z největších čínských čtvrtí v Americe. Nebýt všudy přítomných mrakodrapů...

... tak by člověk snadno dostal dojem, že je najednou na jiném světadílu :-) Ještě že pro jistotu nad čínskou ulicí vlaje americká vlajka...

Protože je město rozloženo mezi kopcemi a ulice neustále vedou nahoru a dolů, nabízí se ze spousty míst super výhledy na město...

... i na oceán s pevností Alcatraz... V pozadí pak z mraků opatrně vykukuje most Golden Gate.

Celá posádka měla štěstí - mraky nad mostem trochu rozfoukal čerstvý vítr od oceánu a jeden z novodobých technických divů světa se ukázal v celé své kráse :-) Prosím seznamte se: most Golden Gate a plavčík já :-)

V zálivu jako správný plavčík obdivuju šikovnost kapitánů na lodích dole pode mnou - dokážou plachetnice kormidlovat i proti větru vanoucím z oceánu na město v pozadí. Netuším jak dokážou jet s plachetnicí proti větru...Jsem hold jen plavčík... :-)

Ale je čas se se San Franciscem rozloučit. Naše plavidlo teď bude kormidlováno po silnici podél břehu Pacifiku. Kapitán nadává, jak jsou silnice úzké a samá otáčka... změna oproti nekonečně rovným dálnicím, kde není třeba hodinu vůbec nutné pohnout cvolantem ani o centimetr. Počasí je vrtkavé - chvíli úplně zataženo...

.... za chvilku už zase sluníčko svítí jako o život... Hold nevyzpytatelné oceánské počasí. Venku je 13 stupňů... to že je v Kalifornii pořád teplo a slunečno je asi nějaká fáma....

Podél oceánu přijíždíme až do další velké metropole na západním břehu USA. AleLos Angeles není ani z půlky tak hezké město jako San Fransico.... Poznat je to už z vyhlídky od městské hvězdárny.

Ulice jsou poctivě pravoúhlé, v dálce mrakodrapy downtownu, za nimi kdesi v oparu (nebo ve smogu...) oceán. Nikdo se tady ale nekoupe, všichni jezdí na sever nebo na jih...

Ale přeci jen ma Los Angeles jednu věc, která přitahuje turisty z celého světa... Hollywood... :-)

Na nápis Hollywood narazíte všude ve městě - vidět je ze spousty míst, i z běžných ulic. Spousty cestovních agentur nabízí výlety do Beverly Hills, kde turistům ukazují, kde jaká Hollywoodská hvězda bydlí. Pokud toužíte spatřit vstupní bránu (víc vám stejně neukážou...) domu Brada Pita, Ozzyho Osbourna, Paris Hilton nebo Britney Spears, prosím, nechť sa páčí :-)



Každá zasloužilá holywoodská hvězda má svoji hvězdu i na chodníku slávy. Najít svého oblíbeného herce, herečku nebo zpěváka na několik kilometrů dlouhém chodníku ale není žádná sranda...

Po chodníku se taky potulují všemožné filmové kreatury - během chvilky můžete potkat Harryho Poterra, Ramba, Supermana, Spidermana, MickeyMouse, Piráty z Karibiku, Marylin Monroe nebo třeba Transformers. Za mírný poplatek fotečka do alba jako víno :-)

Lodní siréna houká, parník Nissan Altima odplová na závěrečnou pětihodinovou plavbu po dálnici do Phoenixu. Sbohem oceáne... zítra zase poušť, kaktusy a Boeing 787 ... :-)

Dinosauřím kaňonem mezi červené skály

Oak Creek Canyon je takový malý brácha Grand Canyonu. Protože je ale položený víc na jihu Ariozony než věhlasný Grand Canyon a navíc to není Národní park ale pouze Státní park, tak se o něm cestovní průvodce moc nezmiňují. Je to škoda nebo ne? Kdo ví... Každopádně spolu se sousedními červenými skalami v Sedoně je to místo na super výlet. Tak zabalit svačinu a vyrážíme :-)

Na úvod pohádka. Před miliony let žil v údolí Oak Creek mezi skalami malý dinosaurus. Často si hrál na konci údolí u vodní nádrže, která zadržovala vodu po jarních deštích a kam chodili všichni dinosauři pít. Rád hrabal do hlíny u kamenné hráze, přenášel kameny a všelijak jinak dováděl. Maminka dinosauřice mu sice říkala: "Nehrej si hráze, ještě ji rozbiješ a nebudeme mít žádnou vodu!" ale malý dinosaurus neposlouchal... Jednou takhle hrabal noru hluboko v zemi, aby si mohl hrát s kamarády na schovávanou, když tu najednou se ozvalo praskání...Nejdřív slabé, pak silnější, pak obrovské a nakonec se hráz vodní nádrže s velkým rachotem protrhla...... Obrovská vlna se vyvalila z nádrže, spláchla všechny dinousaury v údolí, takže úplně vyhynuli... A protože už vodní nádrž nezadržovala vodu pro prudkých jarních deštích, voda tekla údolím prudce až vyhloubila kaňon. Konec pohádky. Poučení na závěr - dinosauří maminky se mají poslouchat.

Kaňonem vede silnice z vrchu až dolů. Postupně se proplítá v serpentýnách kolem skal různé barvy - nejdřív bílé, pak oranžové a nakonec rudě červené. Řeka na úplném dně kaňonu se zdá úplně krotká a těžko se dá věřit, že takovýhle potůček mohl vyhloubit tak obrovskou díru do země...

V horkých letních dnes je řeka příjemně ledová a nabízí super zchlazení :-) Navíc řeka vyhloubila do červeného pískovce takové vodní kamenné skluzavky - stačí si jen lehnout do proudu a nechat se unáčet kamenným korytem :-) Sliding Rocks jsou největší atrakcí jakou Oak Creek Canyon nabízí. Zajímavé bylo sledovat, v čem se průměrný Američan chodí koupat. Už hned po příletu do Phoenixu mi v hotelovem bazénu Pavla mírně naznačila, že moje klasické evropské plavky jsou na Ameriku moc evropské...že prý v Americe není zvykem se koukat v klasických plavacích plavkách. Že ona si taky musela koupit jednodílné plavky, aby na ni Američani nekoukali s pohoršením....Prostě v Americe musí být při plavání na veřejném místě vidět co nejmenší část těla. Tak jsem si koupil plavací kraťasy až po kolena, abych tedy nepobuřoval americkou veřejnost... Až při koupání na Sliding Rocks jsem pochopil, že průměrný Američan plavky vůbec nemá. Koupe se totiž oblečený. V džínách, kratasech, v tričku, ale i v botách a ponožkách....

Po pořádném zchlazení v řece a mírném zapečení našich zad na žhnoucím sluníčku pokračujeme dále rozšiřujícím se údolím kaňonu až do města Sedona. Tohle malé městečko vypadá skoro jak z divokého západu... Nízké červené domky, malé obchůdky a restaurace nabízející steak z bizona, všude kolem červené skály. Jen aby zpoza rohu nevyskočil nějaký ozbrojený kowboy... :-)

Steak z bizona byl vydatný až moc, pro lepší trávení vyrážíme na výšlap na červenou skálu jménem Cathedral Rock.

Výstup je náročný už od začátku - nejen díky skoro 30 stupňum ve stínu a žhnoucímu sluníčku, ale taky kvůli bizonovi, který nás tíží v žaludku :-) Navíc cesta není žádný med - strmé stoupání po skále hned od začátku ....

... turisty navíc ohrožují místní, zcela určitě jedovatí živočichové (zrovna jsme byl nemocnej, když jsme to probírali v biologi, tak nevim)...

... a neustále hrozí pád do pichlavých kaktusů, které jsou všude kolem cesty...

Cesta na vrchol trvá asi hodinu, pot z nás leje jak o život, ale už po cestě nahoru jsou výhledy do okolí super. V dálce je vidět Sedona i s diskutovanou moderní kaplí postavenou přímo pod červenými skalami. Najdete ji na fotce? :-)

Konečně na vrcholu Cathedral Rock :-) Došla nám veškerá voda, nahoře na vrcholu fouká prudký hodně telý vítr - jak kdyby jste si foukali do obličeje fénem ... :-) Ale jsme spokojení, jsme nahoře :-) A dneska nehrozí žádná statická elektřina jako na Humpreys peaku, takže společné vrcholové foto bude :-)

Cestou zpět se ze sedla otvírají krásné výhledy do nekonečného údolí...

... soutěžíme, kde se méně bojí výšek (já vyhrál :-) ) ...

... a kdo je větší než skála na protějším konci údolí (zase jsem vyhrálů já :-) )

Ale co naplat, večer se blíží a nás čeká ještě cesta zpět do Phoenixu... Víkend končí, zítra zase do práce. Tak pápá Sedono :-)

PS: V pondělí jsem zjistil, že mám pěkně spálená záda.... můj z Čech dovezený krém s ochranným faktorem 15 nějak nestačil na arzonské pouštní sluníčko... Při návštěvě drogerie jsem zjistil, že v Arozině se krém s ochranným faktorem nižším než 35 vůbec neprodává... nejvíc na odbyt jdou prý krémy s faktorem 50 a vyšším ... :-)

3000 metrů nahoru a 20 stupňů dolů

Phoenix leží uprostřed Arizonské pouště. Krajina kolem něho je vcelku stereotypní -písek, kaktusy, keře, skály... Ze všeho sálá teplo, kousek zeleného musíte hledat jako jehlu v kupce sena nebo třikrát denně zalévat...

Ale už dvě hodiny jízdy na sever od Phoenixu se krajina překvapivě rychle mění :-) Může za to i nadmořská výška - Phoenix leží v 340 m.n.m., dálnice za dvě hodiny cesty překoná převýšení větší než 2000 metrů. A ejhle, najednou jste místo v poušti v lese, teplota klesla o 15 stupňů :-) Flagstaf a jeho okolí bylo cílem víkendového výletu 4 Honeywell čechů :-)

Okolí Flagstafu není známé jen spoustou jezer, kam se jezdí američané zchladit z pouště...

... ale hlavně nejvyšší horou Arizony, která se tyčí přímo nad ním - Humpreys Peak, 3.829 m.

Takže - zhluboka se nadechnout... a jde se nahoru :-) Zrádnost Humpreys peaku není v převýšení - do výšku cca 2800 m se dá vyjet autem, ale v jeho výšce. Převýšení skoro 4000 metrů během jednoho dne není pro tělo zrovna ideální... Motání hlavy, sucho v ústech, špatné dýchání - to jsou jen některé příznaky vysokohorské nemoci. Ale výhledy do krajiny jsou tou nejlepší odměnou :-)

První kilometry výstupu vedou lesem, ale i přes nadmořskou výšku skoro 3000 m je všude hodně zeleně, stromy, ptáci, veverky - arizonské hory totiž leží blíž k rovníku než třeba evropské Alpy.

Za tři hodiny jsme v sedle pod vrcholem Humpreys peaku, který se nám poprvé ukazuje v celé své kráse. Dole pod sedlem je ještě zbytek loňského sněhu...

Najít kyslím v řídkém vysokohorském vzduchu je čímdál těžší... Pavle se motá hlava, Michalovi se těžko dýchá, Honzu taky bolí hlava. Já jsem zatím celkem v pohodě. Vzpomínám na podobný výstup na japonskou Fuji... http://lacmanek.blogspot.com/2007/08/ze-sauny-do-lednice.html

Jdu napřed, na vrchol Humpreys peaku zbývá hodina cesty. Na obzoru se ale objevují velké mraky ... za chvíli se začne blískat, hřmí a na vyprahlou lávovou zem dopadají první kapky deště...

Skoro vybíhám na vršek Humpreys peaku - nahoře jsem za 45 minut :-) Výhled dokola je super - rozlehlé pláně Arizony, kopce v dáli, na severu lze zahlédnou okraj Grand Canyonu. Super odměna za náročný výstup :-) Jenže něco je divné - zjišťuju, že mi nějak podivně praská suchý zip na bundě. Američanovi vedle najednou z ničeho nic přestává fungovat videokamera. Až když na vrchol přijde Američanka, které stojí vlasy na hlavě, vše je jasné..... Nestojí jí vlasy hrůzou, může za to statická elektřina ... Na první pohled legrační, nikdy jsem nic podobného neviděl :-) Prostě všude tak různě praská, vlasy delší než 2 centrimetry se tyčí k nebi jako hřebíky :-) Ale pak všem na vrcholu dojdou další souvislosti - statická elektřina může zničit foťák, omráčit špičky prstů, ale hlavně přitáhnout blesk.... A vzhledem k tomu, že obloha je pořád zatažená a hřmí každou chvíli, není to žádná legrace...

Přemýšlím, zda počkat na Honeywelí kolegy nahoře na společné vrcholové foto... Ale všichni rychle opouští vrchol, hřmí opravdu silně... Nakonec i já scházím z vrcholu níž. Suchý zip na bundě pořád praská a já marně vyhlížím zbytek výpravy. Že by se rozhodli nejít až na vrchol kvůli bouřce? Začnu cházet pomalu dolů... ale ostatní potkám po dvaceti minutách. Pavla se rozhodne nejít až na vrchol, už tam byla při minulé služebce a tentokrát ji opravdu není dobře...Michal s Honzou pokračují na vrchol, ale já už s nima znovu nejdu. Společné vrcholové foto nebude :-( I mě se začíná motat hlava... skoro půl hodiny ležím na velkém kamenu v sedle pod Humpreys peakem a odpočívám.... Cesta dolů trvá přes dvě hodiny, klesání je nekonečné a kolena trpí... Všichni se ale dolů vracíme v pořádku, bouřka nás nezastihla. Jsme unavbení ale šťasní - zdolali jsme nejvyšší vrchol Arizony :-)

Teplo, zima, teplo, zima... přihořívá ... Phoenix :-)

Letošní léto v Čechách zatím nebylo nic moc.... zamračeno, celkem zima, déšť, povodně...

V Phoenixu je to přesně naopak - co bych dal za aspoň jeden chladný den..... Pro představu uvádím předpověď počasí na příští 4 dny:

45 stupňů ve stínu má své výhody i nevýhody. Mezi hlavní výhody patří, že vám rychle uschne mokrý ručník na šňůře :-) Nevýhod je více.... Tak třeba v takovémto počasí není možné skoro vůbec nic dělat...Vedro je už brzo ráno a až večer kolem deváté hodiny, když už je tma, začne být teplota přijatelná... Kam se hrabe Makedonie a smažení vajíček na kapotě auta. Pamatujete?

http://lacmanek.blogspot.com/2007/07/42-c-smame-vajka-na-slunku.html

Kvůli vysokým teplotám je všude klimatizace. V hotelu, v autě, v práci, v pobchodě, v restauraci. Klimatizace je ale všude nastavena na cca 20 stupňů, takže dostávám teplotní šoky - no posuďte moje běžné ráno:

Hotelový pokoj, 7:00 - 22 stupňů (zapnutá klimatizace)

Parkoviště před hotelem, 7:30 - 35 stupňů. Odemykám auto, otevírám všechny dveře abych vyvětral teplý vzduch, startuju motor a zapínam klimatizaci aby se vnitřek auta aspoň trochu zchladil - jinak by se nedalo na rozpálených sedačkách sedět. Po cca dvou minutách teprve můžu nastoupit a odjet do práce.

Auto, cestou do práce , 7:50- 25 stupňů. Klimatizace v autě pracuje naplno a za chvíli už je vevnitř v autě příjemná zima :-)

Parkoviště před Honeywellem, 8:00 - 36 stupňů. Přijíždím do práce. Jako napotvoru je parkoviště plné a volné parkovací místo je až na druhém konci... Takže se cestou přes parkoviště zase pěkně ohřeju :-)

Honeywell , 8:05 - 20 stupňů. Jsem v práci, klimatizace jede naplno... :-)

Podobně se to opakuje během oběda, když jedu s kolegy někam na jídlo. Prostě pořád se střídá teplo, zima, teplo, zima, teplo, zima :-) Kvůli vysokým teplotám se toho ani ve volném čase po práci moc dělat nedá... :-( Maximálně tak do bazénu, ale voda je skoro až nepříjemně teplá, tady asi ohřev vody nepotřebují...

... nebo horolezecká stěna v klimatizovaném horolezeckém centru ....


... nebo zalézt do pelechu v klimatizovánem hotelovém pokoji číslo 336 , odkud píšu i tyhle řádky :-)

Jak se zbavit vysokých teplot? Co třeba hory kolem Phoenixu ? :-) Už aby byl víkend, na nejvyšší hoře Arizony, Humphreys Peaku, bude určitě chladno :-)

Na cestě mezi Brnem a Phoenixem

Tak takhle nějak začala šesti týdenní služební cesta do Phoenixu:

05:00 Zvoní budík. Honem ven z postele, nezapomenout žádný batoh a velká rozlučková pusa Lucce.

05:32 Odjezd šalinou číslo 8 ze Starého Lískovce na Hlavní nádraží

06:00 Stevardka v autobuse Student Agency vítá cestující ranní linky z Brna do Vídně

08:30 Vídeň, letiště - zabalená svačina přijde k chuti :-)

09:15 Check in u Austrian Airlines - letadlo do Washingtonu je plné, místo u okna už není :-(

10:30 Kontrola před nástupem do letadla: žádné složité vyptávání kdo kdy komu jak a za kolik balil zavazadla jako v Amsterodamu před odletem do Indie se ve Vídni nekonná

11:30 Boeing 767 od létá na osmihodinovou cestu...

20:30 Přistání ve Washingtonu, přeřizuju hodinky o šest hod zpět na USA čas

14:30 Přistání ve Washingtonu, hodinky přeřízeny

14:45 Všechny cestující nakládají do jakési pojízdné krabice a vezou přes celé letiště na imigrační oddělení.... Zvláštní pocit....

15:30 Kontrola u imigračního úředníka - Honeywell pracovní víza jsou v pořádku a tak jsem oficiálně vpuštěn na půdu USA :-)

15:45 Vyzvedávám kufry. Přichází ke mně zaměstnanec letiště - paní se psem, asi hledá drogy.... Pes sedivoce sápe na můj batoh a paní zbystří... Ne drogy nevezu, ale pes asi dostal chuť na moji nedojedenou svačinu - chleba s paštikou a sýrem.... snažím se to vysvětlit té paní, ale ta mluví něco o nedovoleném dovozu potravin, pokutě 300 USD a posílá mě na důkladnou prohlídku... Za neprůstzřelným sklem vysvětluju pohledné černošce, že nejsem drogový dealer, jen jsem zapomněl dojíst svačinu...Zkuste ale vysvětlit anglicky co to je paštika, když to Američani v životě neznají...Černoška si bere sterilní rukavice a zkoumá moji nedojedenou svačinu...s omluvným výrazem mi oznamuje, že svačinu mi musí zabavit, jinak by mi byl odepřen vstup na území USA...a tak svačinu obětuju...po zrentgěnování batotu končí v koši i jablko - dovoz ovoce je taky zakázaný....pak jsem propuštěn :-) Uf.....

16:15 Bezpečností prohlídka na letišti - co kdybych vezl třeba bombu? Pod rentgen jde kromě trenýrek snad úplně všechno, i boty...

16:30 Nastupuju do pojízdného kontejneru, který mě veze z imigračního oddělení zpátky na letištní terminál

16:50 Check in do navazujícího letu s US Airways z Washingtonu do Phoenixu

17:20 Odlet Airbusu A319 :-) Stihl jsme to :-)

18:20 Let bude trvat 4.5 hodiny a na palubě mezistátních letů v Americe se nepodává jídlo... teď by se mi zabavená svačina hodila... :-)

22:00 Přílet do Phoenixu na Terminál 4, přeřízení hodinek o 3 hod zpět

19:00 Přílet do Phoenixu na Terminál 4, hodinky přeřízeny

20:30 Čeká na mě kolegyně Pavla :-) Sláva :-)

20:00 Z letadla už vyložili všechny kufry, ale moje mezi nimi nejsou.... :-/ Smutně je vyhlížím na pásu v příletové hale, ale nic....Jdu to nahlásit nas přepážku US Airways, snad se najdou, mám jen jedno tričko navíc...

20:30 Vysvětlení paní od zavazadel US Airways: "Protože jsme letěl z Vídně se společností Austrian Airline, ale letenku Vám vystavili United Airlines prostřednictvím American Expres, zodpovídá za Vaše zavazadla společnost United Airlines. Letenku z Washingtonu jste měl s United Airlines, ale Váš let by operován US Airways. US Airways odbavují zavazadla na Terminálu 4, ale United Airlines odbavují zavazadla na Terminálu 2. Proto byla ale Vaše zavazadla dopravena na terminál 2, i když letadlo sice přistálo u terminálu 4. " No rozumíte tomu? Já moc ne... ale hlavně že vím kde mám svoje kufry :-)

21:00 Vyřizuju půjčení auta, příštích šest týdnů se po Phoenixu budu prohánět v KIA Rondo (sorry Jardo, Renaulta neměli..... :-) )

21:30 Vyjíždíme z letiště na hotel, Pavla jede první a já ji sleduju. Napoprvé se výjezd na správnou výpadovku nepodaří, ale podruhé to už vyjde :-)

22:30 Konečně u hotelu :-)

23:00 Slavnostní příjezdová večeře a uvítací pivo :-) ( díky Pavlo :-) )

24:00 Večerka :-) V čechách už je pondělí 9 hod ráno, cesta trvala celkem 28 hodin. Dobrou noc :-) A zítra vzhůru do Arizonské pouště :-)

Růžové město Jaipur

Lesk a bída Bombaje

První ráno v Indii. Jarda vstává jako první a opatrně vykukuje na ulici před hotelem. Vylidněná klidná ulice, jak jsem ji viděli včera v noci, se změnila k nepoznání... na ulici skoro není k hnutí. Davy inďáků, rikši, poblíž je navíc vlaková zastávka. To se nedá popsat, to se musí vidět...aspon na videu...

Jedeme vlakem do centra Bombaje. I když je už skoro poledne, tak je indické nádraží rušnější než pražský hlavák v pátek odpoledne...ve vlaku cestují samí muži a všichni si zálibně prohlížejí Lucku...hold cizinka je tady velkou atrakcí :-) Až večer zjišťujeme jak cestují ženy v indickém vlaku...Víc než 50 let byla Indie kolonií Velké Británie. A v Bommaji je to vidět na každém kroku - všude spousta evropsky vypadajících staveb: univerzita, hodinová věž, muzeum prince z Walesu.

I zřejmě největší turistické lákadlo Bombaje - vyhlášená Brána do Indie. Měla vítat britského krále při jeho návštěvě Indie. Paradoxně právě tudy v roce 1645 odešli poslední Britové, když byla Indie uznána jako nezávislá země.

Hned za bránou indie je i hotel Taj. Právě tady se v listopadu 2008 při teroristických útocích střílelo... Dnes tady kromě spousty policistů se samopaly jsou taky davy turistických nahaněčů. Nejvíc to pocítí Jarda, kterého asi dva kilometry pronásleduje prodejce bubnů...Jarda žádný buben nechce, však kdo by se s ním taky tahal tři týdny po Indii... No ale nekupte to - po dvou kilometrech smlouvání klesla cena bubnu na polovinu :-) Učíme se smlouvat :-)

Pokud projevíte jen nepatrný zájem o nabízenou věc, prodejce se už nezbavíte. Jarda je v tom expert - během chvilky má hiduistický náramek, na čele hinduistické posvátné znamění, v ruce květinu na obřad pudža a ještě nad ním rádobymnich odříká modlitbu za celou jeho rodinu :-) No neberte to - za 20 rupií... :-) Jarda ale nemá drobné, vytahuje 100 rupií a chce vrátit... rádobymnich ale sbalí storupiovou bankovku a peláší pryč a Jarda ho pak musí honit kolem celé Brány do Indie, aby mu 80 rupií vrátil... :-)

Mě si zase vyhlídně jakýsi turistický naháněč - nabízí nám tříhodinovou prohlídku Bombaje autem - pouze za 800 rupií na osobu. Naháněče se nelze zbavit, jde za mnou skoro půl hodiny, pořád vychvaluje a přesvědčuje. Nabídka je to ale celkem lákavá a tak když cenu usmlouváme na 300 rupií za jednoho tak se jede :-) Naháneč nás dovede k autu, cosi se domlouvá s řidičem a za chvilku už vyrážíme. Během tříhodinové vyjíždky po městě si perfektně prohlédneme veškerý lesk a bídu Bombaje...Rybářská osada na břehu špinaváho zálivu s obchodními věžáky v pozadí je toho prvním důkazem.

Bombaj (nebo chcete-li nově po indicku Mumbai) se stala obchodní centrum Indie. V roce 1850 byla bombaj jen malou rybářskou vecničkou. V roce 2009 je Bombaj velkoměsto s 12 miliony obyvatel. Víc než polovina indického zboží projde před indickými přístavy, v centru se staví veká obchodní centra a kancelářské komplexy evropských a amerických firem. Právě proto se do Bombaje stěhují Indové z celé Indie - doufají, že v Bombaji najdou práci. Bohužel to často není pravda a z přistěhovalců se často stávají bezdomovci. A tak je Bombaj město plné protikladů...na dohled od krásně upravených parků...

... jsou chatrče se střechami z igelitu, obrovské slumy jsou v každé části města. Už jste viděli oskarový film Milionář z chatrče o dvou dětech z bombajského slumu?

Sice skoro každý má mobilní telefon, ale prádlo se stále pere jako před sto lety. Z celé Bombaje se sváží prádlo do centrální prádelny, kde se pak prádlo v obrovských kádích plných špinavé vody pere. Žádná automatická pračka, vyprat, usušit, vyžehlit, složit, odvézt. Většina bombajských hotelů využívá služeb centrální prádelny. Cena za vyprání jednoho ručníku je prý 10 INR. Od ted už se nikdo nediví špinavému povlečení v indických hotelech. Pokud se vám nelíbí špinavé skvrny na vašem čistém prostěradle, v hotelu vám prostěradlo rádi vymění za jiné - skvrny budou pouze jiného odstínu a najiných místech :-)

Na druhou stranu ústřední prádelna aspoň nabízí zaměstnání pro pár tisíc Indů, kteří tak neskončí jako žebráci na ulici... Podobné zaměstnání mají dabavahlové - ti zase za poplatek 200 rupií měsíčně dopravují do zaměstnání v obědvácích obědy. Milující manželka připraví doma svému zaměstnanému muži oběd, který pak dabavahlové klidně přes půlku Bombaje ochotně dopraví až na mužovo pracoviště... vlakem, na kolem, na káře, na hlavě...

Večer končíme na pláži . Vznikající indická střední třída sem chodí odpočívat. Já jsem v rozpacích - koupil jsem si banán, snědl jsem ho, chci vyhodit šlupku do odpadkového koše, ale koš nemůžu nikde objevit...Červená hranatá krabice s malým otvorem jakok koš vypadá, ale mladý indický pár mi taktně naznačuje, že to není odpadkový koš ale poštovní schránka...Když vidí, že nevím kam vyhodit šlupku od banánu, s úsměvem ji ode mě vezme a zahodí ji jen tak na zem.

Na pláži lze kromě oříšků, kukuřice, čaje koupit celkem cokoliv. Ale my ochutnáváme hlavně bhanipuri. Pálí to jako čert - není nad to si spálit zobák pořádnou dávkou chili těsně před spaním :-)

Víc fotek najdete na rajčatové stránce.

Vzhůru do Indie

Pokud si někdo myslí, že ten bláznivý nápad napadl mě, tak je na omylu. Napadlo to Vendy a Slažana na výstavě fotografií National Geografic. Ze všech vystavených fotografií je nejvíc zaujali fotky z Indie. Základ pro budoucí indickou výpravu byl položen...Mě osobně se do Indie moc nechtělo. Celkem drahá letenka, povědomí o Indii nebylo zrovna nejlepší a na světě jsou jiná místa, kam bych se jednou chtěl podívat. Lucka byla naopak indickému dobrodružství od začátku nakloněna. Pojedeme nebo ne? Do zeme s miliardou lidí, do země s mizernou hygienou, do země kde skoro každý má mobilní telefon, ale ženy stále vaří na ohni a topí se kravským trusem?

Rozhodnutí přišlo nečekaně...na konci října po nočním návratu z hospody objevujeme akční letenky s KLM do Bombaje na únor 2009. Datum se skoro shoduje s letenkami Vendy a Slažana. O půl druhé v noci volám Jardovi: "Zdar. Byl jsi někdy v Indii?" "Ne, nebyl." "A chceš tam jet? Jsou letenky v akci" "Jo, chci." Kupujeme letenky. Ještě tomu neveříme, ale za 3 měsíce budeme v Indii....

Ráno mi volá Kuba: "Volal ve dvě ráno Jarda. Že prý stojí nad Rybnou v trenýrkách s mobilem v ruce aby měl lepší signál . A že letí do Indie a jestli prý nechci jet taky. To byl opilý nebo co? " Ne, nebyl opilý. Opravdu letíme do Indie. Kuba ale do Indie odletět nemůže a tak výzvu indického dobrodružství přijímá Leoš.

Pokud si myslíte, že nemoci jako cholera, tyfus, malarie, meningitida ve 21. století už neexistují, tak jste na omylu. Existují. Všechny. V Indii. Přesvědčila nás o tom hned první návštěva u lékaře v očkovacím centru cestovní medicíny. Očkování proti všem nemocem musíme stihnout ještě před odletem, navíc je nutná i žloutenka a vzteklina. Já vzteklinu už nestíhám, i tak je očkování každých 14 dní pěkný záhul... Doufám, že mě v Indii nekousne opice. Jako bonus si dopřáváme koktejl za 1200 Kč proti cestovatelským průjmům s nadějí, že se nám průjem v Indii vyhne obloukem... Všechna očkování dohromady jsou nakonec skoro dvakrát dražší než akční letenka do Indie, ale co by člověk pro své zdraví neudělal, že.... Indické ulice jsou svojí čistotou přeci vyhlášené...

Vendy a Slažan odlétají do Indie o týden dřív než my, letí do Dilí. Stihnou během týdne přejet z Dilí do Bombaje? Z omylu nás vyvádí pohled na mapu světa - Indie je přibližně tak velká jako celá Evropa, je to jako jet z Prahy do Paříže... Navíc většina zajímavých míst leží na severu Indie. Přikupujeme proto letenky s indickými nízkonákladovkami SpicyJet z Bombaje do Jaipuru, tam se setkáme s Vendy a Slažanem a dál budeme pokračovat spolu. Jaipur - Agra - Orcha - Kadhuraho - Varanasi - New Delhi.

Pokoušíme se koupit si i indické jízdenky na vlak už z Čech, ale narozdíl od letenek nejsme úspěšní... Indické vlaky jsou proslulé svojí přecpaností, rezervace míst je povinná a některé vlaky bývají beznadějně vyprodané už několik týdnu před výjezdem z výchozí stanice. Podle www stránek indických železnic jsou vyprodané i některé vlaky, kterými chceme jet my v Indii... ale nedá se nic dělat, jízdenky musíme koupit až v Indii.

15.ledna odlétá Vendy a Slažan z Vídně do Dilí, my máme ještě týden na balení a přípravy. Tři měsíce příprav utekly jako voda...Co si nezapomenout zabalit s sebou do Indie? Spacák, zámek, repelent, ponorný vařič, slivovici. Velký prostor v batohu nám zabírají všemožné léky. Pro jistotu, testovat úrověň indického zdravotnictví nemáme v plánu.... 31.1.2009 je vše sbaleno. V Rybné sněží a mrzne. V letních teniskách a slabé bundě vypadáem jako blázni, ale co naplat, v Indii bude teplo :-) Slivovicí si připíjíme na šťastný návrat a na šťastný odjééézd ...

S batohy obalenými ochrannou folií vypadáme v pražském metru spíš jako kosmonauti. Noční cesta autobusem do Mnichova proběhne bez problému, jen německá policie se nás pokouší na hranicích zastavit něčekanou celní kontrolou. I let z Mnichova do Amsterodamu je bez problémů, jen promrzlé letadlo. které celou noc stálo na letišti, musí před letem odmrazit. K našemu překvapení je letadlo z Amsterodamu do Bombaje úplně plné, ani nesedíme vedle sebe.

Po osmi hodinách letu přistáváme o půl dvanácté v noci v Bombaji. První dojmy? Velké dusno, 28°C a šílená zmatek na letišti. A protože ani celníci nám nezatrhli vstup na indickou půdu a naše indická víza jsou v pořádku, o půl dvanácté večer můžeme říct - jsme v Indii :-)

Na letišti na nás čeká taxík do předem zaplaceného hotelu. Jsme hodně unavení a utrmácení...hotelový pokoj je malý, špinavý, mizerný a na indické poměry předražený. Ale jsme v Indii teprve chvilku, příští dny nás dostatečně vyškolí... Jdeme se ještě projít po ulici kolem hotelu - ale radši se rychle vracíme zpět do bezpečí hotely, když na ztichlé ulici potkáme první pasoucí se krávu a zakopneme o prvního spícího bezdomovce... Vítejte v Indii :-)

Hádanka...

Kdesi na planetě Zemi se nachází jedna země -

- která je velká jako celá Evropa

- žije v ní víc než miliarda obyvatel

- krávy mají přednost na křižovatce

- skoro nikdo tam nejí maso

- 41 % všech chudých světa žije právě tady

- obyvatelé mluví víc než 60 různými jazyky


Českorybenskopoličskonedvězopustokamenická výprava v téhle zemi stráví v únoru skoro tři týdny. Už víte, o které zemi je řeč ? Hola hola, Indie volá :-)

PF 2009

Naživo tour 2008

Srdečně všechny zvu na letošní v pořadí už desáté jubilejní Naživo tour :-) Přijďtě se vánočně naladit s Náhodným seskupením Naživo koledy hrajícím :

sobota 27.12.2008 14 hod Předhradí, Domov důchodců - hrad Rychumburk (veřejně neveřejná generálka)
sobota 27.12.2008 17 hod Proseč, Chrám sv. Mikuláše (+speciální host)
neděle 28.12.2008 14 hod Krouna, Evangelický kostel
neděle 4.1.2009 14 hod Nové Hrady, zámek
neděle 4.1.2009 17 hod Luže, Chlumek

Pozvěte přátelé, kamarády, ale i nepřátelé a nekamarády... vždyť jsou přeci vánoce.... :-)

Lacmánek - kytara, akordeon, zpěv-bas

ARJ21 poprvé ve vzduchu a opět úspěšně na zemi :-)

28.11.2008 ve 12:27 odstartovalo ke svému prvnímu letu první čínské letadlo ARJ21. Skvělá zpráva, ne? :-) A možná ještě lepší zpráva je ta, že po půlhodině i úspěšně přistálo :-)

http://aktualne.centrum.cz/finance/penize-a-investice/clanek.phtml?id=623380&tro7054_0_0

Vývoj ARJ21 začal v roce 2002 a v roce 2005 se součástí vývojové skupiny pro Fly-By-Wire řídící systém stal i tým inženýrů z Honeywellu v Brně. V roce 2008 jsem se součástí tohoto týmu stal i já :-)

Nejobsáhlejší zprávu o prvním letu ARJ21 přinesla samozřejmě čínská televize. Všimněte si prosím všudepřítomné rudé barvy a vlastenecké nadšení všech ... :-) omluvte prosim sníženou kvalitu vysílání, vysíláme až z Číny :-)

http://6.cn/watch/10728648.html

I když od prvního letu bude vývoj pokračovat dál a než se ''árejéčkem" svezou první cestující to potrvá ještě přibliže 18 měsíců, přes 200 letadel je už teď prodaných. Dokonce i za hranice Asie...

Pro zajímavost ještě téměř neuvěřitelné ARJ21 video i s čínskou propagandou, sličnou slečnou v červeném a mohutnou smyčcovou symfonií....

Základní údaje o ARJ21 najdete

http://en.wikipedia.org/wiki/ACAC_ARJ21

http://www.acac.com.cn/site_en/product01.asp¨

Zpráva o prvním letu ARJ21 se rychle rozšířila dokonce i v čechách. Obvzláštně pikantní diskuze se rozvinula na Novinkách a Ihned :-) Největším řekvapením bylo, že první let "Létajícího Phénixe" byl oznamován i na bilboardech kolem dálnice D1 :-) Nevěříte? klikněte na odkaz níže:

http://www.venstim.cz/?231bd250d4033952c20c4c2b46c510d3

Takže vzhůru do oblak :-)

BEST televize uvádí...

BEST televize uvádí

Norway trip

V hlavních rolích:

Laci Placi
Pavla
Pospa
Helča
Jonathan
Martin
Petruška
Johny
Hanka

Místo natáčení:
Norsko, Fjord Geiranger


Norsko, Trolí stezka

Norsko, Alesund
Natočeno v říjnu 2008

Stručný děj: Devět brněnských BEST studentů vyráží na výlet po Norsku. Po počátěčních kompikacích (někteří cestují letadlem přes Bratislavu, Londýn a Oslo) se všichni šťastně shledají v Trondheimu :-)


V Trondheimu všechny příjemně překvapí nečekanně slunné počasí, na dalekém severu, v říjnu, v tričku... kdo by to byl čekal :-) V Tronheimu obdivují místní katedrálu, kde jsou korunování norští králové.


Záhadou pro všechny je účel zvláštních červených dřevěnných bran.


Červená, zelená, žlutá. Víc barev najít nelze. Navíc všechny domy jsou jak jinak než ze dřeva.


I tenhle nejstarší dřevený dům na celém celičkém severu. Překvapivé je, že od 16. století, kdy byl postaven, ani jednou nevyhořel. Narozíl od Osla, které vyhořelo celkem dvanáctkrát.


Trondheimský přístavu se naši hrdinové marně snaží identifikovat sochu horníka. Vypadá jako Antonín, topič elektrárenský. Omyl - je to poslední viking....Květinový most je v říjnu překvapivě bez květin, lodě, ryby. Na obloze se honí mraky a sluníčko střídá po deseti minutách déšť a naopak. Naši hrdinové nepřipraveni a zmátoření prvním sluníčkem jsou na rozdíl od Norů vybavených nepromokavými bundami promoklí na kůži... Deštník nejde použít, s prvním větším poryvem větru odlétá dál na sever.


Norové se mají dobře. Bydlí v malých dřevěných domcích. Bez záclon, aby na sebe hezky vzájemně viděli. Hodně topí, protože elektřina je v Norsku levná. Jinak je ale v Norksu všechno setsakramensky drahé... Což naši hrdinové nelibě nesou při nákupu potravin ale hlavně večer v hospodě. Ona totiž třetinka piva v baru za 200 Kč v přepočtu není nic moc... Ještě že norští kamarádi vypomohou - pivo se tu vaří ve velkém doma z instantního prášku, chemici ve školních laboratořích destilují alkohol. A alkohol na letišti v bezcelním obchodu je levnější než v Čechách. Prohibice na alkohol nefunguje. Tak proč ji vlastěně mají?

O tom už vážení diváci bude druhý díl Norway tripu s názvem Adventure continue. Dívejte se na váš oblábený kanál i příště :-) Těště se na další příhody našich hrdinů - třeba na příběh o Laci Placi, o tom jak ujet 1100 km za jeden den a o tom proč se norové opíjejí zásadně před šestou večer :-)

Recept na Římský koláč

Recept na dvoudenní římský koláč.

TĚSTO :
Do středně velké mísy dejte 25 deštivých kapek z Chrámu sv.Pavla za Hradbami,...

... přidejte špetku z výzdoby stropů ve Vatikánských galeriích, ...

... o množství se poraďte s kuchařkami z příčné chodby,...

... rozpalte troubu na 250 stupňů - ale pozor aby z toho nebyl požár jako na fresce v Rafaelových sálech...
... do mísy přidejte dojem z vatikánské knihovny...
... celé těsto zamíchejte a nechte chvilku uležet v chrámu sv. Petra...
... aby bylo těsto dostatečně křehké, je třeba ho uložit na místo se správnou vzdušnou vlhkostí aby řádně vykynulo...
... ale hlavní svatopetrský oltář se pro kynutí těsta moc neosvědčil....
... takže je lepší vyzkoušet jiné místo - třeba ve věži chrámu sv. Petra...
... ale pozor at po cestě nahoru po příkrých schodech těsto nevyklopíte !!!! ...
... pokud těsto nechce dobře kynout, přidejte trochu vody z kašny u Pantheonu...
... pak přidejte trochu španělského koření. To nejlepší se prodává na španělkých schodech...,
... vše dobře promíchejte a těsto nechte uležet přes noc.
POLEVA:

Než se těsto uleží, začneme připravovat polevu. Do šlehače nasypte 20 dkg nočního římského svitu ...
... přidejte půl litru vody z Fontány Di Trevi, řádně vyšlehejte a spolu s těstem nechte uležet do druhé dne.
Do polevy pak přidejte hrst vápence z Kolosea....
... nejkvalitnější vápenec je až na dně Kolosea...
... přisypte trochu červeně z římských lázní v Palatinu...
... a polevu zamíchejte. Odleželé těsto smíchejte s antickým prachem z Forum Romanum...
... těsto nakypřete Antickými sloupy...
... a dejde péct do trouby na 45 minut.
... Na hotové těsto nalejte hotovou polevu a římský koláč je hotový :-) Dobrou chuť :-)

Se Zlínem v Křižanově až do oblak

Seznamte se prosím - letadlo Zlín 43 :-)


Sice trošku starší letadlo, ještě made in Czechoslovakia...


I avionika je mírně zastaralá, autopilot chybí úplně...


... ale letadlo pořád létá :-)


... krásná je Vysočina v okolí křižanova z výšky pul kilometru :-)


... až na tu dálnici.... Jako jizva v krajině....


A zde již spokojený skoropilot, který přežil první let i s dvojitým nácvikem volného pádu a průlety zatáčkou náklonem na křídle.

Bulharsko-řecká divočina

Do Bulharských hor se dá cestovat všelijak... Třeba 21 hodin autobusem, nebo 26 hodin vlakem, nebo dva měsíce pěšky :-) My jsme zvolili kombinovanou přepravu - Pendolinem na letiště...
... letadlem do Sofie...

... a skútrem do hor :-) Vítejte v PIRINU :-)

Druhé nejvyšší bulharské hory, které jsou více divočejší a méně navštěvované než jejich slavnější kolegyně RILA se rozhodli s plnou zátěží zdolat následující dobrodruzi: Jarin, Klára, Slažan, Vendy, Kája, Martina, Lucka a já :-)

Hlavní hřeben Pirinu se táhne ve výšce asi 2000 metrů.

Výhledy supr, teplota oproti 35 stupnum v údolí moc příjemná.

Krávy všudepřítomné. Vždycky jsme si myslel, že kráva je líné zvíře, ale tyhle bulharské se spokojeně popásali i ve výšce 2300 metrů...

Seznamte se prosím - v dálce se majestátně vypíná kopec VIHREN - nejvyšší vrchol pohoří RILA, 2906 metrů.

Celkem fuška na něj vylézt...... ale podařilo se a výhled stál za to :-)

Bulhaři mají smysl pro humor - značka zúžená vozovka se pro kilometrový úsek hřebenu zajištěný lanem opravdu hodila. Lezení jako po střeše. 500 metrů sráz nalevo, 500 metrů sráz napravo, 20 kilo batoh na zádech, lano v ruce. Zvládli jsme to všichni :-)

Za čtyři dny jsme se už jen ohlíželi zpět, cože jsme to všechno přelezli... :-)

Bulharské vlaky jsou prima :-) Dveře nejdou bud otevřít a nebo zavřít, ve 35 stupních je jedinou klimatizací otevřené okno a o čistotě záchodu ani nemluvě.... :-)

Hory jsou za námi, čas na odměnu :-) Co takhle bulharské víno? Nejen medvědí krev se tu pije :-) Nejvyhlášenější bulharská vinařská oblast MELNIK už čeká :-)

Víno tu roste na zvláštní písčité půdě, kterou voda vytvarovala do podivných kaňonů...

... a špičatých stěn. Asi právě proto se tu vínu tolik daří :-)

U vchodu mnich s dlouhými černými fousy a dlouhými černými vlasy v dlouhém černém hábitu (v asi 30 stupních ve stínu...) přerovnává cihly... Vítejte v Rožeňském klášteře...

Jak je vidět, i Mniši pěstují víno :-)

Nástěnné malby však pamatují ještě Cyrila s Metodějem, kteří se tu prý po cestě ze Soluně na Moravu zastavili.

Dvě zajímavosti: ve 2:52 v noci je pořád ještě 29 stupňů, a vlak do řeckých Athen má už 40 minut zpoždění....

Nakonec ale vlak přeci jen přijel, takže - hurá do Řecka :-) Chalkidiky je prý jedno z nejčistších míst v Řecku, voda je prý čitá a průzračná. Tak jsme se o tom jeli přesvědčit na vlastní oči :-)

Nekecali :-) Voda teplá, čístá, a já se ve svých 25 letech poprvé v létě koupu v moři :-)

Bary na pobřeží nabízí nejen občerskvení ale i nezbytné sluněčníky - bez nich by byl každý spálený od sluníčka za 10 minut....

... a nejlepší nocleh jaký můžete v Řecku mít je uprostřed olivového háje na útesu...

... pod kterým celou noc šumí moooooře..... :-)
... a ze kterého je ráno krásně vidět celé pobřeží kolem Chalkidiky a městečko Kalifea.

Nikdy jsem nebyl plážový povaleč, dva dny u moře jsou tak akorát, takže ted zas vzhůru do divočiny :-) Soluň, nebo nověji Thessaloniky jsou mix mezi starou pravoslavnou architekturou,...

... pravoslavnými kostelíky neopravenými ...

... i pravoslavnými kostelíky opravenými ... :-) V tomhle se zrovna kolana svatba, ženich a nevěsta si řekli své ANO v osm hodin večer ... hold jiný kraj, jiný mrav :-)

I přístav ožívá hlavně po setmění, když všchni obyvatelé, přes den uklizení před slunečním žárem konečně vyrazí do ulic města za zábavou a odpočinkem :-)

Ale moře je o poznání špinavější a divočejší než to na Chalkidiky.

O cestě nočním vlakem z řecké Soluně do Bulharské Sofie by se dal napsat samostatný román, takže jen heslovitě:

Vlak je sestaven z lokomotivy, jednoho vagonu na sezení a dvou lůžkových,
Při pohledu na směsici bulharů s obrovskýma taškama, kteří se chtějí nacpat do jediného vagonu k sezení to vzdáváme a jdeme se zeptat na cenu lůžkového vagonu
Jarda usmlouvá cenu za lůžkový vagon z 55 EURO na 25 EURO. Že v kupé se třemi postelemi budeme spát čtyři nikomu nevadí.
V jediném vagonu na sezení se už nedá ani projít, ulička je zaplněna lidmi a zavazadli, všichni kouří, dveře vagonu nejdou zavřít.
Na hranicích stojímě dbě hodiny - hodinu na řecké straně, hodinu na bulharské straně. Kolem vlaku stojí celníci se samopaly. Jsme pořád ještě v Evropě?
Potřebujeme koupit jízdenky před Bulharsko, ale nechtějí mě pustit z vlaku, prý nejdřív Policia musí přijít
Když Policia se samopalem konečně přišla, tak konstatovala Čeka, OK a bylo to.
Honem koupit jízdenky. Já to s tíhám, vracím se do vlaku, ted ještě musí koupit jízdenky Jarin. Ale ten nemůže najít výpravčího, pobíhá po nástupišti a vlak se rozjíždí...
Naštěstí průvodčí uklidňuje všechny: MANEVRE, MANEVRE. Vlak se jen přesunnuje na jinou kolej... Polovina vlaku, kterým celníci zabavili pas si oddechla, ale Jarin na nástupišti, kterému nikdoo nic neřekl(jinak než bulharsky nebo rusky se tu nemluví), si mezitím než vlak přesunuli na jinou kolej skoro úspěšně sehnal taxíka.... :-)

Sofie :-) Hlavní město Bulharska, typicky balkánskké město - špinavé, betonové, spousta odpadků, toulaví psy. nejlepčí z celého města je hlavní trh - od rajčat, přes sýry, oblečení , koště a televizi tu seženete všechno :-)

A chrám Alexandra Něvského - a před ním spousta vetešníku se zaručeně pravými odznaky, měči, pistolemy, penězi. Vše s říšskou orlicí, hákovým křížem a nebo aspon portrétem Ferdinanda Prvního Habsburského :-) Našli jsme i zelenou československou stokorunu a korunovou minci s lípou :-)

Balkán je prima :-) Je to pořád ještě divoké místo v Evropě. Ale i tady už je znátm že Evropské unie se naží a její peněženka je štědře otevřená. možná už za pár let to tady bude vypadat jako v Paříži, Londýně a nebo na Václaváku. Ale do té doby to stojí za to vidět. jen je potřeba si pospíšit, první McDonald už v Sofii otevřeli...

Jak se v Rumunsku staví letadla

Čekal jsem špinavé město plné prachu a paneláků. Spoustu bezdomovců. Toulavé psy. Stará auta. Ale zmýlil jsem se... Bukurešť je úplně jiná...


Bukurešť na začátku 19. století hodně ovlivnila francouzská kultura. Spousta staveb v centru města byla postaveny francouzskými architekty, jsou to kopie staveb z Paříže nebo to jsou zmetky, které jinde nechtěli:-) Jako třeba socha Vlada Terpeše (Drákuly...) na jednom bukurešťském náměstí - původne si ji objednal fransouzcký král, ale nelíbila se mu a nechtěl ji. Tak si ji vzali Rumuni, uřízli jí původní hlavu a nasadili novou - rumunskou, drákulovskou :-)


Největší budova na světě je Pentagon v Americe. A druhá největší budova na světě? No přece "Dům lidu" v Bukurešti :-) Postavil ho diktátor Chauchesku v roce 1980 a od té doby pořád přitahuje pozornost... je prostě obrovský :-) !!

Chauchesku byl vůbec zvláštní diktátor... po celém Rumunku rozestavěl několik stovek staveb, dokončil jich asi čtvrtinu, zbytek je stále rozestavěný...., v Bukurešti zbořil půlku krásných historických staveb aby místo nich postavil paneláky... Naštěstí nestihl zbořit všechny a Rumuni ho při revoluci zastřelili. Zbylé historické budovy se ted mohutně opravují. Peníze z Evropské unie jsou vidět všude...
V Bukurešti bydlí spousta bláznivých Rumunů, kteří až do rána tančí balkánské tance do kruhu v krásných krojích s kloboukem, ...

... a domů pak jdou někdy i po rukou :-) Možná že právě cestou domů z jedná takovéhle protančené noci se zrodil v hlavě pár rumunkých BEST studentů nápad - co takhle nechat si postavit letadlo? :-) No to je nápad :-) A protože jsou Rumuni stejně jako všechny balkánské národy od přírody lenoši, pozvali si na postavení letadla studenty z ostatních evropských zemí :-) Rumuni nejsou na stavění letadel moc šikovní.... však se podívejte a video :-)

http://www.youtube.com/watch?v=NOxKALtbNpE

Pozvaní letečtí odborníci pak týden jako o život plánovali, počítali, stavěli... letadlo :-)

Potýdnu usilivné práce ještě závěrečná fotografie turecko-česko-srbsko-portugalsko-chorvatského týmu s hotovým letadlem ...

... chvilka napětí před prvním startem...... poletí nebo nepoletí?

LETÍ !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Uf :-) Týdenní práce nepřišla na zmar :-) Ale je nutno dodat, že naše letadlo nebylo nejlepší a první cenu (vyhlídkový let nad Bukureští) nevyhrálo :-( První cenu vyhrál Murat tým - možná i proto, že jeho vedoucí Murat sbíral zkušenosti o stavbě letadel loni v létě na BEST kurzu v Brně :-)

Protože ale všechny týmy byli velmi úspěšné a všechny letadla letěla (byť některá poprvé a naposled.... :-) ), všichni si zasloužili odměnu - výlet okolo Rumunska :-) Okružní jízda Bukurešť- Sibiu- Sighishoara - Bran - Bukurešť začíná.

Cestování po Rumunsku není žádná sranda, Rumuni mají jen dvě krátké dálnice, dopravní zácpy jsou úplně normální... My jsme v zácpě před Sibiu popojížděli tři hodiny.... A prý to bývá i horší...

Sibiu je město na středozápadě Rumunska. Skoro všude jsou něměcké nápisy, v ulicích města je slyšet němčina i dnes... Jak by taky ne - tohle město bylo za císaře Františka Josefa hraniční město Rakouska-uherska....

Němci a Rakušani jsem však dne už jezdí maximálně na dovolenou :-) Rumunské drsné poměry, blízké pohoří Fagaraš, horké léto a drsná zima ..... Sibiu není místo pro žádné bábovky :-)

Rumuni to neměli jednoduché. Snad všechny okolní země se snažili přivlastnit si rumunskou krajinu k sobě - Turci, Rakušani a Maďaři, Rusové.... možná právě proto jsou v místním kostele na obrazech namalovány všechny záporné postavy oblečené v tureckém turbanu a nad jedním oltářem lze najít i český symbol - českého lva :-)

Rumunský venkov to je divočina sama o sobě. Skok o sto let zpátky. Po silnicích pořád chodí krávy, které když se vracejí z pastvy přesně vědí do kterých otevřených vrat nají vejít. Potkat můžete celou rumunskou kapelu, která jde vyzvednou ženicha při začátku třídenní svatby. Nebo mnicha který obchází auta stojící na křižovatce na červenou a prosí o almužnu . Domky jsou nízké, se střechami z tašek podmazanými cementem.

Typický rumunský domek je i na deseti lei bankovce :-) Mimochodem - rumuské peníze jsou z plastu a ne z papíru, takže je můžete klidně zmačkat do kuličky a nic se jim nestane :-)

Domky nízké, naopak dřevěné pravoslavné kostely vysoké.... :-) Kdykoliv když rumuni projdou okolo nějakého kostela, tak se třikrát pokřižují :-) Platí to i v autě - takže je celkem sranda když řidič pustí za jízdy volant aby se mohl pokřižovat... :-)

Jako zjevení v Rumunské venkovské krajině pak vypadá kostelní komplex v Biertranu. Je to tak zvláštní a nečekané... mezi malými rumunskými domky stojí najednou ohromá věž kostela... možná i proto je celý komplex v Unesco.

Sighishoařa je trochu podobná Českému Krumlovu. Jenže Českému Krumlovu v roce 1980 :-) Neopravenému, zašlému, turisty dosud neobjevenému... :-) Křivolaké uličky historického centra, pevnost tyčící se nad celým městem, šedá barva všech fasád domů ve městě, to dodává tu pravou atmosféru středověkého města.

A když pak navíc pobíháte celou noc po setmělé pevnosti abyste našli staré runy a pomohli osvobodit nespravedlivě uvězněného chasníka, kterého chce Vlado Terpeš ráno popravit, připadáte si fakt jako ve středověku :-) Mimochodem - Vlado Drákula Terpeš neumí moc hrát šachy a chasníka jsme v 3:30 ráno osvododili :-)

Drákula v Sighishoaře pozval všechny na návštěvu k sobě domů :-) V transylvánii o něm koluje mnoho strašidelných pověstí a legend, však příběh o drákulovy byl i jedním z nejúspěšnějších českých muzikálů :-) Drákulovský hrad Bran však moc strašidelně nevypadal a ani žádní upíři kolem nelétali ... :-(

O mnoho přívětivěji vypadal zámek Peles v Sibiu - poslední sídlo rumunských králů.

Zpátky v Bukurešti. Co dodat - snad jen že Bukurešt není tak špinavé město jak si každý myslí. Hodně se opravuje a věřím že za pár let to bude velmi oblíbená turistická destinace. Ve městě nejsou skoro žádní bezdomovci - prý odjeli žebrat do Prahy, kde je víc turistů... :-) Auta rozhodně nejdou žádné staré kraksny. Na silnicích je vidět překvapivě hodně českých Fabií a Octavií, ale hlavně nových rumunských Dacií. Pořád ale platí, že se jezdí i na červenou a nejdůležitější součástí auta je klakson :-) Snad jen toulaví psi splnili očekávání :-) Ve městě jich je fakt spousta, na každých 10 obyvatel Bukurešti připadá jeden toulavý pes :-) Ale Bukurešťané to vědí a o své toulavé pejsky se vzorně starají :-) Tak Pápá Rumunsko a doufám, že brzo naviděnou :-)